#9 Trampové

Určitě jste je už někdy potkali. Trampy. Hladový a sešlý, jak začli sobě nó-tó-vat…Ne, nejsou to žádní příbuzní Donalda, toho amerického prezidenta. Ale s Amerikou měli a mají hodně společného.

Měli na sobě nějaké zelené hadry barvy „khaki“, nebo maskáče a potkali jste je možná na vlakovém nádraží, nebo někde na cestě v lese. Tam se totiž cítí a cítili i tehdy za komunismu nejlépe. Svobodně. Skoro každý víkend sbalili tornu, spacák, kytaru a ešus a vyrazili do přírody. Vypadli z té komunistické šedi a z toho šmírování tam, kde se cítili alespoň trochu svobodní.

Někteří z nich putovali (toulali, čundrovali, vandrovali) po různých koutech naší země, jiní ty víkendy a dovolené trávili v osadách, v nějakém srubu, co postavili jejich dědové. Třeba na řece Sázavě, Berounce, nebo v Českém ráji. Každá ta osada měla své jméno, dokonce i svého šerifa a vlastní vlajku. Místo jmen si dávali přezdívky a byli si všichni rovní. Po večerech zpívali u táboráku trampské písně o přírodě, o lásce, o přátelství, o Americe a o dálkách, které jen znali z vyprávění a o kterých věděli, že je nikdy nebudou moci navštívit. Protože jim to komunisti nedovolí.  A právě ta exotická Amerika pro ně symbolizovala tolik nedostižnou svobodu a úplně jiný svět, po kterém toužili.

I mezi ně se snažili dostávat estébáci aby zjišťovali, zda se nedomlouvají na nějakých akcích proti komunistům. A vůbec se jim tenhle svobodomyslný svět trampů/čundráků nelíbil. Tak jim ty výlety alespoň znepříjemňovali – kontrolovali jim neustále doklady na nádražích, občas někoho zabásli, protože byl „mánička“ a někdy, když jich bylo pohromadě více, třeba na potlachu, tak jim to nepovolené shromáždění zakázali, nebo přímo rozehnali.

Ale ty všechny písně se šířily i mezi ostatní lidi, netrampy. Tomuhle totiž komunisti nemohli jak zabránit. Neměli jak. A tak se v populární hudbě začal objevovat nový žánr vycházející z trampských svobodomyslných písní: folk a country. A proto, když jste u prarodičů na chalupě a pouštějí si něco takového, tak vězte, že jim to tu dobu připomíná a je jim dobře…

Tady jsem vybral pár fotek trampů:

Na poslech dvě trampské písně:

A tady dvě ukázky folk a country:

O dalších drobných únicích lidí z nesvobody do svobody budu psát ještě hodně. Ale to až příště.

A schválně, má někdo doma „usárnu“? Napište mi do komentářů:)

#8 Máničky

Tohle dnes vůbec nebude o Hurvínkových sestřenicích s dřevěnými kopýtky. Budu mluvit o borcích, co se za komunismu snažili celkem viditelně a odvážně vyjádřit zcela opačný názor na život.

Máničkám se totiž říkalo hlavně mladým mužům, kteří měli neúměrně dlouhé vlasy. A komunisti se těchto rebelů báli. Báli se, aby se nějak tahle ta „závadová mládež“ neseskupovala a aby tou svobodomyslností nenakazili další a další lidi, protože pak by to mohlo ohrozit celý systém, komunistický režim.

Pro ty máničky, kluky s dlouhými vlasy to byl určitý vzdor, trocha té svobody. Což bylo pro komunisty zcela nepřípustné. Svoboda jo? Některá města tak vytvářela různé vyhlášky a nařízení, dle kterých do města byl máničkám vstup zakázán, měli zákaz se třeba ubytovat v hotelích, chodit plavat, do divadel, vyskytovat se na náměstích a tak podobně. Když se neostříhali, tak nemohli dělat maturitu, nebo jiné zkoušky. Prostě jim to škola zakázala. Vyhazovali je za to i z práce. A občas je policajti dokonce pochytali a na služebně ostříhali za trest dohola. Nebo je v noci tajně ostříhali jejich maminky, protože se bály, že jim ty dlouhé vlasy zkazí život…

Nám malým dětem to pak vysvětlovaly učitelky, něco ve stylu: že ti kluci jsou pod vlivem alkoholu, poslouchají divnou hudbu, flákají se a že je to takový odpad společnosti a ať si na ně dáme bacha a hlavně ať s nimi vůbec nemluvíme.

Každopádně jestli měli máničky z něčeho strach, tak to byla komunistická vojna. Každý na ni totiž musel povinně na dva dlouhé roky. A tak dělali všechno možný, aby se tam nedostali. Hráli na doktory, že jsou blázni, že jsou smrtelně nemocní, nebo si dokonce způsobili nějaké zranění.

Komunisti byli tak paranoidní, aby se jim ten máničkovský nešvar nedostal mimo kontrolu, že donutili všechny známé herce a zpěváky, co vystupovali v různých estrádních show v televizi, aby měli ostříhané vlasy podle jasných parametrů. Takže ostříhat se musel třeba i idol ženských srdcí Karel Gott. Jinak by ho na obrazovku Československé televize (ČST) nepustili.

Kde a při jakých akcích se máničky scházeli, co poslouchali, nebo hráli za muziku, to přiblížím někdy příště.

Zde pár ukázek mániček:

Tohle je jeden z mála, který drží styl dodnes. Písničkář Jaroslav Hutka tehdy:

…během listopadové revoluce 1989…:

… a teď:

No a takhle krutopřísně máničkovsky vypadal pan božský:

A co vy? Raději máničku, nebo Hurvínka?

#7 Paneláky

Když jsem psal o té populační explozi sedmdesátých let, tak to mělo ještě jeden důsledek. Ty nové rodiny musely někde také bydlet. A to byl velký problém.

Tak dali soudruzi hlavy dohromady a vymysleli, že vybudují na krajích měst velká sídliště z panelových domů. Prostě paneláky tak jak je znáte i dnes. Dnes se tedy různě nabarvují, zateplují, zasklívají balkóny, takže jsou o dost hezčí než vypadaly v těch sedmdesátých letech, i když někde to je docela barevná divočina… Dříve to byla jen samá šedá barva, kolem bahno ze stavby a hotovo. V těch panelácích dodnes bydlí každý čtvrtý Čech! A bydlel jsem v něm i já.

O nějakou estetiku a krásno komunistům nikdy moc nešlo. Neměli vůbec žádný vkus. Prostě potřebovali jen nějaké levné a hlavně rychlé řešení pro ty nové rodiny. A ty rodiny si to museli dost často také odmakat v rámci akcí Z (akce zet).

Tady jsem vám připravil pro ilustraci pár fotek z různých staveb:

A zde se nám stěhuje do nového první šťastná rodina!:

Krátká video ukázka sídliště z roku 1978 zde:

Někdy příště se podíváme i dovnitř.

Jinak pokud byste se chtěli věnovat architektuře, tak je dobré si nastudovat i historii staveb, které vznikly za komunismu. Abyste dobře chápali ten kontext, ty souvislosti. Není to sice pěkný pohled, ale v tomhle jsme žili. Těch různých staveb z té doby je rozeseto po naší zemi několik tisíc a stále nám hyzdí naši krásnou krajinu. V porovnání se stavbami na jih a na západ od nás u našich sousedů, to poznáte na první dobrou. Nad tímhle se budete muset zamýšlet a vyřešit to v budoucnu právě vy….Doporučuji na začátek pro studium třeba knížku Český svět – kulisy let 1948-189 ze studia Jaroslava Bárty. Tam to všechno je.

A pokud máte nějaké veselé či neveselé vzpomínky na minulý, nebo současný život v paneláku, tak sem s ním do komentářů:)!

#6 Okupace vojsk Varšavské smlouvy 1968

Teď si představte, co se stalo našim rodičům, vašim dědům a babičkám, když jim bylo zhruba dvacet let. To, co se totiž stalo, má na naši zemi, na všechny z nás co tu teď žijeme následky až do teď. Proto nesnášíme, když nám chce někdo cizí něco vnucovat.

Psal se rok 1968, komunisti ztráceli v posledních letech dech, protože jim ten plán, že se budou mít všichni lidi v komunismu dobře, vůbec nevycházel, takže už jim tolik lidí nevěřilo. A tak museli alespoň trochu polevit v tom strašení a v některých pravidlech.

Lidi se začali na ulicích zase trochu usmívat a nadechovat svěžího vzduchu, ve kterém cítili naději. Naději, že po dvaceti letech v uzavřeném komunismu zase mohli o trochu svobodněji studovat kde chtějí, dokonce je i ti komunisti pouštěli cestovat na takzvaný západ třeba do západního Německa, nebo Velké Británie a tak. To se ale vůbec nelíbilo těm ruským bolševikům, kteří chtěli mít na nás i nadále vliv jako v těch posledních dvaceti letech.

A tak jednou uprostřed letní noci, 21. srpna 1968 nás ti Rusáci sprostě přepadli. Vzali si na pomoc další vojáky z jiných komunistických zemí. Z Maďarska, z Polska, z východního komunistického Německa a z Bulharska (to jsou ty vojska Varšavské smlouvy) a najeli sem tankama s sprostě nás obsadili. Okupovali. Někdy se tomu říká, že to byla invaze, prostě násilný řez – jako kdyby vám někdo řezal břicho bez vašeho souhlasu. To přesně udělali tomu našemu Československu. Obsadili všechny úřady, televizi, rádia, vojenské kasárny. Zavřeli do vězení různé velitele, generály, politiky aby tu mohli zavést nový pořádek podle jejich gusta a nikdo jim v tom nepřekážel. Hlavně tady chtěli udržet ten systém – komunismus. A ty komunisty, kteří jim šli na ruku, ty povýšili – třeba z toho Husáka udělali nejdřív generálního tajemníka Komunistické strany, což je něco jako premiér a později z něj dokonce udělali i prezidenta. Ostatní komunisty, kteří s tou okupací nesouhlasili, poslali do vězení.

A lidi, vaši dědové a pradědové, babičky a prababičky byli strašně naštvaní. Spousta z nich vyšla do ulic protestovat, řvát na ty Rusáky, bránili Český rozhlas aby mohl vysílat svobodně informace o tom co se děje, stavěli barikády, otáčeli směrovky na silnicích, aby je zmátli, ale bylo to k ničemu. Akorát při tom zemřelo přes sto třicet našich lidí – někoho ti Rusáci zastřelili, někoho přejeli, do někoho se nabourali. Alespoň jsme jim ukázali, že nám to není jedno. A ten náš odpor viděl celý svět. Rusáci se tady u nás pak usadili natrvalo, vybudovali si kasárny pro své vojáky a začali všechno a všechny ovládat. Začala tvrdá komunistická totalita, takzvaná normalizace a do té doby jsem se narodil i já.

Těch Rusáků, tehdy Sovětů jsme se zbavili až po dalších dvaceti letech nesvobody. Dodnes jim to máme za zlé. A jim to dodnes vůbec nedochází – pořád nám tvrdí, že nás tehdy přijeli zachránit, abychom tu neměli nepřátelský kapitalismus. Ti kluci, co přijeli na tancích většinou vůbec netušili ve které zemi jsou a proč jsme na ně tak naštvaní, když nám přijeli na pomoc…

V dnešním Rusku už také nevládnou komunisti, je to stále velká země, i když menší než bývala, dala světu spoustu skvělých vědců, fantastických umělců, žije tam hodně výborných a talentovaných lidí se srdcem na dlani a velkou duší. Ale ten současný režim je pořád nějakej divnej. Asi to tak chtějí, nebo spíš možná potřebují, jinak by se jim ten stát nejspíš už rozložil. Je to jejich volba.

Tady se můžete podívat na pár záběrů z toho nešťastného srpna:

A zde jsou fotografie z mé rodné Lomnice:

 

#5 Komunisti přišli 1948

Možná už vás napadlo, jak jsme mohli dopustit, aby to tady ti komunisti celé ovládli. O.K. tak pěkně popořádku, dnes to musí být trochu delší.

Stalo se to v roce 1948, takže já jsem ještě nebyl na světě a našim rodičům, vašim dědečkům a babičkám byl tak maximálně rok až dva, jestli vůbec. Takže komunisty k moci pustili moji prarodiče a vaši praprarodiče milé děti. Ale nemůžeme jim to mít úplně za zlé.

Stalo se to totiž necelé tři roky po válce. Po druhé světové válce. Němci, v čele s Adolfem Hitlerem za válku zplundrovali skoro celou Evropu a díky nim zemřelo přes sedmdesát milionu lidí po celém světě a celé to stihli během šesti let! Je to jako 7 Českých republik ve kterých by všichni lidi i děti byli zavražděni a nezůstalo by tu vůbec nic. Tohle byla od Němců neskutečná sviňárna a bude se to s nimi táhnout ještě spoustu let. To jen tak odčinit nejde.

Němcům jednoduchý začátek války umožnili Britové, Italové a Francouzi tzv. Mnichovskou dohodou, kde nás jednoduše hodili přes palubu. Slíbili Hitlerovi kus našeho Československého území dát úplně bez boje za to, že budou mít v Evropě klid. Až později pochopili, že mu naletěli.

V našem tehdejším Československu zemřelo přes 360 tisíc našich lidí. Jako kdyby zmizelo celé Brno. Hodně to odnesli naši severní sousedi Poláci, ti přišli o 6 miliónů svých lidí – jako pět kompletně vyvražděných měst o velikosti Prahy. A o úplně nejvíc přišli Rusové z tehdejšího Sovětského svazu. Ti přišli o více než 23 milionu lidí. V dnešním Rusku neexistuje téměř žádná rodina, ve které by nezemřel ve válce alespoň jeden její člen. Je to pochopitelně pro ně silné téma i dnes. Stejně silné je to i pro dnešní Němce. Způsobili sice válku, ale zemřelo jich přes 7 miliónů – naprostá většina mrtvých chlapů válku nechtěla, ale Hitlera museli poslouchat. A teď pozor a to je hodně důležité pro budoucí pochopení souvislostí – Rusové na začátku války s těmi Němci spolupracovali. Takže za vznik války mohli také. Pak si to ale rozmysleli, protože Němci je podrazili – chtěli dobýt i jejich ruské území a v ten moment začali Rusové bojovat na naší straně. Ve finále jsme jim odpustili a díky nim a Američanům a Britům (a taky spoustě statečných Čechoslováků, kteří před Němcema utekli do jiných zemí bojovat za naši vlast! – o tom někdy později) se podařilo válku nakonec vyhrát. Blbé na tom bylo, že se Rusové dohodli s Američanama, že si po válce rozdělí i vliv na jednotlivé země, no a my jsme chytli černého Petra. Rusy. A jelikož u nich vládli komunisti, takzvaní bolševici, tak bylo jen otázkou času, kdy si v Československu najdou spřízněné duše a ten zvrhlý komunismus dostanou i k nám…

Takže život po válce v našem tehdejším Československu byl pro vaše praprarodiče hodně těžký. Všechno zničené, rozbombardované, nic nefungovalo, bylo málo jídla, málo peněz a tak. A protože už si nepřáli nikdy žádnou válku, jen žít v míru, tak začali přemýšlet, jestli by skutečně ten komunismus nějak tady nefungoval. Že bychom se mohli mít dobře tak nějak všichni.

A za téhle situace toho komunisti využili a totálně bez nějakých svobodných voleb, kde hlasujete o tom, kdo tu zemi bude nějaký čas řídit, se chopili v únoru 1948 absolutně neférově, takzvaným pučem, moci (hlavním stůjcem puče byli estébáci zde). No a hned za pár týdnů kompletně změnili pravidla hry, přepsali Ústavu – což je hlavní zákon, ve kterém je napsáno jak se budeme navzájem všichni chovat. A přepsali  ji tak, aby už je nikdo nikdy nemohl v řízení naší země vystřídat. A téměř obratem začali spolupracovat s těmi ruskými bolševiky a začali se od nich učit samé nepěkné věci, třeba jak hlídat lidi, jak je strašit, mučit, věznit a ty hodně nepohodlné i zabíjet. A vydrželo jim to téměř 41 roků…

Tohle je legendární projev toho největšího komoušskýho xindla (nepleťte s xindlem X:) té doby, Klementa Gottwalda kdy říká legendární větu „právě se vracím z hradu…„. Do té doby to byl jen premiérem a po tomhle převratu se z něj stal prezident. Historie se možná bude opakovat… Nechal zavraždit desítky svých odpůrců, ale i nevinných lidí včetně neskutečně statečné Milady Horákové a faráře Josefa Toufara (vygooglete si):

 

#4 StB ve filmu

Možná jste tu nadávku už někde slyšeli, nebo viděli – estébák, StB, státní bezpečnost, spolupracovník StB… A co to tedy znamená?

To je asi ta největší sviňárna, kterou komunisti, opravdu zlí komouši vytvořili. Za pomocí komoušských přátel ze Sovětského svazu, dnešního Ruska se naučili zasévat mezi lidi strach. V Rusku totiž měli něco podobného, akorát se to jmenovalo kágébé (KGB). Byli to v podstatě tajní policajti. Hned jak se komunisti dostali v roce 1948 k moci, tak začali vymýšlet jak se u té moci můžou udržet navždycky. Tak aby je nikdo nemohl z trůnu sesadit. No a nejlepší k tomu je strašit lidi a štvát je proti sobě a postupně si budovat přehled o všech lidech – co dělají, s kým se stýkají, o čem doma, v práci a ve školách mluví a s kým (montovali jim tam tajné mikrofony a kamery, tzv. štěnice) a jestli náhodou nepodnikají nějaké akce proti komunistům. V tom případě pak toho člověka odstranili. Buď ho zavřeli do vězení na deset patnáct let, nebo ho rovnou popravili. A aby v lidech vzbudili ještě větší strach, tak dokonce popravovali i úplně nevinné lidi, dost často i přímo své komunistické soudruhy ze svých řad. Nikdo si zkrátka nemohl být jistý komu se znelíbí. Neměli totiž vůbec žádný problém si vymyslet falešné obvinění, vytvořit falešné důkazy, připravit falešný soudní proces, tak aby to před světem vypadalo, že ten člověk je skutečně zločinec. Prostě udělali takovou účelovku, prostě kampaň! Takoví, s prominutím, hajzlové, to byli a stále jsou, dokud nevymřou.

V jiných příspěvcích vám trošku řeknu víc jak ti estébáci fungovali, co to bylo za lidi, jak nutili lidi donášet, jaké prasárny dělali a jak pak po listopadu 1989 se snažili zahladit stopy. A taky vám řeknu kde ti grázlové jsou asi dnes, komu pomohli k moci a k velkým kšeftům po listopadu. Jsou totiž stále mezi námi.

Abych vám přiblížil ty jejich praktiky a ten strach který z nich byl, vybral jsem tři filmy, co stojí zato zkouknout. Tam to z toho pocítíte a možná budete mít husí kůži:

Film: Ucho – hraje tam i ta paní co namlouvala vašeho oblíbeného Rákosníčka. Ale od Rákosníčka má tenhle film docela daleko. Tohle je ten případ, kdy estébáci namontovávali do bytu hlavních svých komunistů různé tajné mikrofony a poslouchali co doma řeší, aby je na základě toho mohli (až se to bude hodit) kdykoli zničit. Samotný film natočil Karel Kachyňa v roce 1970, ale komouši ho zakázali promítat, takže ho lidi viděli až po revoluci v roce 1990. Stal se z něho tzv. trezorový film. Ukázka zde:

Film: Životy těch druhých – tohle je vynikající německý film z roku 2006. Ve východním Německu vládli v té době taky komunisti a místo StB tam měli tajnou policii Stasi. Ausgerechnet nemlich to samé. Tam zase odposlouchávají byt jednoho disidenta a je z toho super vidět ten strach, to šmírování lidí, ty následky ty silné lidské příběhy. Určitě si dejte. Ukázka zde:

Film: Ve stínu – tohle jsem považoval za zjevení v českém filmu. David Ondříček ten film po různých peripetiích po několika letech nakonec dotáhnul a roku 2012 za to zmasakrovali Českého lva, dostali jich hned 10 ks. Anděl Páně Ivan Trojan geniální samozřejmě. Začíná to jako kriminální příběh, ale pak se do toho pustí tajná bezpečnost a začne to nabírat solidní otáčky. Ukázka zde:

O estébácích budu asi psát ještě hodně. Je strašně důležité, abyste to pochopili. Ty škody co na nás lidech udělali, mají totiž vliv i v dnešní době…

A jak by řekl jeden klasik s tou přezdívkou co mu potvrdil soud: „Co si o estébácích myslíte vy? Dejte mi vědět do komentářů…

 

#3 Statistiky sňatků, porodů a rozvodů

Tyhle stránky by možná vůbec nevznikly, kdyby komunisti nezačali mohutně podporovat v sedmdesátých letech mladé rodiny. Potřebovali prostě vychovat spoustu malých komoušků, aby jim to znovu fungovalo. A tak do toho generace narozené hned po válce naskočili naplno. No a díky těmto šťastným okolnostem, jsem se narodil já i brácha. Tohle je tedy můj první a úplně poslední dík komunistům za to, že vůbec jsem a že můžu dělat třeba tyhle stránky:).

V roce 1975 přišlo v Čechách na svět přibližně 200.000 dětí. Malých Čechoslováčků. Slovensko probereme později. Pro srovnání – dnes se nám tu rodí přibližně polovina, tedy kolem 100.000 ks. Bylo to dáno tím, že naši rodiče, narození hned po válce, začali zakládat rodiny a velkou motivací pro ně byly taky tzv. novomanželské půjčky od státu a systém různých přídavků na děti. O něco snadněji se tak naši rodiče mohli dostat k vlastnímu bydlení v paneláku. Tu stavbu paneláku si samozřejmě museli odmakat v různých akcích „Z“ – o tom někdy později.

Tady můžete vidět graf sňatků a rozvodů (vypůjčil jsem si to zde). Kolem roku 74´ bylo přibližně 100tis. svateb (lidi na to měli i víc času, že) a pak už to šlo z kopce dolů, dnes je to tak na půlce cca 52tis.

No a následující graf ukazuje naši silnou generaci – generaci Husákových dětí. Gustáv Husák byl komunista nejvyššího kalibru, nebyl to úplně zlý člověk (dokonce ho ti jeho vlastní soudruzi v divokých padesátých letech odsoudili na doživotí…). V sedmdesátých letech ale začal na slovo poslouchal ty ruské soudruhy – sovětské komunisty a oni z něj na oplátku udělali od roku 75´ až do prosince 1989 nášho prezidenta. Nebyl úplně ten zlej komunista, ale byl takovej nemastnej, neslanej, hodně smutnej komunista. Smutnej byl i díky tomu, že mu hned v 77 ´zemřela žena. Kvůli zlomené ruce ji převáželi vrtulníkem do nějaké lepší nemocnice pro komunistický papaláše a jejich rodiny a vrtulník havaroval. Zemřela ona i celá posádka.

Tady jsem našel jednu pěknou Gustávovu klasickou líbačku na letišti. Vítal tak soudruhy z Sovětského svazu, protože oni to tak měli rádi:

No a poslední graf ukazuje, že maminky rodily děti, když jim bylo zhruba 25 let. Teď je to tak kolem 30ti let. Protože rodiče nemají teď už tolik čas. Doba je hektická, chtějí si něco užít, vydělat peníze, procestovat svět, udělat kariéru, koupit super auto, nový iPhone, ti v Praze chtějí třeba vlastnit i jeden byt navíc na pronájem cizincům a tak. Taky se rodičům tolik nechce do svatby, to je totiž velký závazek a život na hromádce jim prý dává větší svobodu. A tak proto máte ve třídách tolik spolužáků s jiným příjmením, než je příjmení jejich maminky…:

Každopádně díky tomu že moje generace byla docela velká a teď se z nás stávají také rodiče, tak díky tomu jste na světě i vy! V podstatě jste taková Husákova vnoučata. A přestože se dalo očekávat, že v těchto letech přijdete na svět, tak se na vás politici, kteří řídí náš stát vůbec nepřipravili. Prostě nemehla. Máme pro vás málo školek, málo učitelů, které by bavilo vás učit poznávat svět a byli za to pořádně zaplacení a tak dále. Proto je tolik důležité, aby náš stát řídili lidé, ti nejlepší z nás, kteří umějí přemýšlet dlouhodobě, budou mít pro naši zemi dlouhodobou vizi a nezapomenou řešit i takovéto věci. Ale o tom jindy.

 

#2 Prázdné regály

Tohle si milé děti nedokážete představit vůbec! Za komunistů byl nedostatek úplně všeho. Stojíte pořád ve frontě na mléko, na toaleťák, na zubní pastu, na jagurt, na maso, na plavky, nedej bože na banány, nebo pomeranče ze spřátelené komunistické Kuby. A většinou už na vás nevyzbyde. Maximálně vám nějaký kamarád prodavač schová něco „pod pultem“ a vy mu pak přilepšíte nějakým výrobkem z fabriky, kde pracujete. Normálně to v té fabrice ukradnete, protože to nikdo nezjistí. Prostě normální výměnný obchod – barter. Dřív se totiž říkalo, že kdo neokrádá stát, okrádá rodinu…

Když byste si chtěli postavit z náhradních dílů kolo favorit, tak byste si součástky v případě štěstí dali dohromady za jeden rok. Raketu na tenis byste časem sehnali, ale tenisové míčky jen tak ne. Na ukázku sem dávám jedno z mnoha frustrujících videí té doby:

Jak můžete vidět, ta trpělivost lidí ve frontě a zároveň jejich tichá frustrace je z dnešního pohledu neuvěřitelná. Velkou roli v tom totiž hrál všudypřítomný strach něco říct nahlas. Aby neměli problémy v práci, aby se syn dostal na nějakou rozumnou školu…Smutně vtipné jsou ty reakce vedoucích prodejen a komunistických plánovačů výroby: „není dost kečupů, protože nepřišly víčka…“, „není dost plavek, protože je sezóna…“. Je to jak z nějakého absurdního filmu – Poláci, když něčemu nerozumějí a přijde jim to neskutečně absurdní, tak na to mají specifický termín „Český film“.

Ale tohle byla brutální realita našich všedních dní.

 

#1 První příspěvek jaro nedělá

Tohle je úplně první příspěvek, ale v žádném případě to neberte jako bernou minci! Hodnoťte to až jako celek, až tu bude příspěvek s číslem #89… Na začátku to bude takové neučesané, než si najdu styl, repektive dva styly, které budu celkem nahodile střídat (jeden z nich bude vyloženě přímočarý pro rychlý názor menších dětí na evidentní tehdejší nepravosti). Dost možná, že to zdánlivě nebude na první pohled ani tak souviset. Ale tuhle první věc si zde chci odložit, protože jsem o tom už několikrát přemýšlel v různých souvislostech a jistě se sem budu stále vracet… Konkrétně se jedná o jeden tweet architekta Adama Gebriana co na mě vyletěl před pár měsíci – komentoval debatu na fakultě architektury k listopadu 89:

 

Tenhle jeden tweet ve mně okamžitě spustil spoustu otazníků. Každý, včetně mě, musel přece někdy být ve vztahu k někomu alespoň trochu servilní. Aby se někam v něčem posunul, aby něco získal. Byť i malou výhodu. A myslím, že je to docela přirozené lidské chování. Teda nesmí to být takové to okaté říťolezectví třeba různých patlalů v korporacích. Jasně, že v dnešní době je to spíše o vztahu žák X učitel (děti pozor! tyhle šplhouny jsem nesnášel!), podřízený X nadřízený, chudý zakladatel X bohatý investor, chudá dívka s vytuněnými fotkami na instagramu X bohatý floutek/dědic/hokejka/kopačka s fotkami drahých aut na instagramu, atd.

Ale jak fungovala ta servilita lidí vůči komunistům v té době, kdy tu byli u moci? A jak se s tím ti „servilní“ lidé vyrovnávali tehdy a dnes? A jak jsme se my jako společnost, i my jako tehdejší děti, relativně nezatížení minulostí, vyrovnali s nimi?

Tohle jsou hodně těžké otázky, které mají tisíce podotázek aby to mohl člověk nějak férově posoudit, či dokonce odsoudit. Odsoudit celý systém – komunismus – jde celkem snadno a je to bez debat (tedy u většiny logicky smýšlejících lidí). Těch informací, faktů a zkušeností k tomu máme dost. U kovaných konkrétních kariérních soudruhů komunistů, kteří neprozřeli a zůstali v komunistické straně až do listopadu 1989 (přinejmenším!) a po celou dobu se aktivně podíleli na budování tohoto celého systému, to můžeme odsoudit také snadno a celkem jednoznačně.

Ale posoudit, nebo dokonce odsoudit každého jednoho „obyčejného “ člověka, každý konkrétní čin z té doby, je téměř nemožné. Protože by to nebylo fér.

Jako „morální soudci“ byste se totiž museli dobrat bezesporných odpovědí třeba na takovéto otázky:

Kdy vstoupil ten daný člověk, u kterého teď chcete posoudit jeho morální integritu, do komunistické strany? Kdy vystoupil? A proč? – v průběhu těch 41 let se i ta strana vyvíjela, a když nebyla vyhlídka na demokracii v budoucnu (Ústava, kterou komunisti totálně přepsali ani jinou možnost na změnu režimu neumožňvala). Nemohli se někteří komunisti skutečně upřímně snažit udělat v rámci té strany alespoň nějaké drobné změny k lepšímu? A dařilo se jim to? Jsou na to důvěryhodní svědci, kteří to potvrdí?

Vstoupil ten člověk do strany kvůli tomu, že chtěl dělat normálně v práci, která ho naplňovala a kde měl obrovský talent, díky kterému mohl třeba v budoucnu zlepšit, nebo dokonce zachránit život tisícům či milionům lidí? Lékař, vědec, stavař, učitel, konstruktér, výzkumník….A podařilo se jim v té době něco takového i za těch skromných podmínek, a nemnoha překážek, které při své práci museli řešit? Jsou na to svědci, důkazy?

Vstoupil ten člověk do strany kvůli budoucnosti svých dětí, aby se ony měly lépe než on? Protože třeba jeho bratr utekl na západ a díky tomu on měl u komunistů „škraloup“, nemohl sehnat normální práci a zajistit bydlení a normální život pro svou rodinu? A jeho děti by se na sto procent nemohly dostat na ždánou vysokou školu, byť byly velice chytré?

A co nestraníci – ti co ve straně nikdy nebyli – ale co občas aby se neřeklo šli sloužit do volebních komisí, nebo do průvodu na prvního máje, nebo dali děti do Pionýra aby měli klid? Někteří z nich, těch nekomunistů, mohli i aktivně dodávat informace o lidech ze svého okolí Státní bezpečnosti. Někteří to dělali třeba jen neaktivně, jen když se někdo zeptal, a třeba uvedli jen něco, co si mysleli, že neublíží ostatním… a někteří ani netušili, že si na ně StB vede nějaký ten spis, ale jejich jméno už tam nějak je zapsáno…. A tady se vynoří další tisíce otázek a odpovědí…

Mediálně zajímavým případem morálních soudů jsou různí umělci. Čas od času se na ně vytáhne anticharta a tak. Kolik z nich fakt tehdy netušilo o co jde? Kolik z nich to skutečně myslelo upřímně bez té „servility vůči autoritě za účelem vlastního prospěchu“? Moc asi ne, ale přesto…

A existuje nějaký čas, kdy se to těmto malým, velkým hříšníkům, třeba dá odpustit? Dá se to i nějak odčinit? Čím? Kdo to bude posuzovat? Je mezi nimi rozdíl, když se ohnuli jako mladí nevyzrálí ve dvaceti oproti čtyřicátníkům? Je to prostě těžké posoudit férově. Nikdo z nás, Husákových dětí, nemůže stopro říct, zda by v té době, jako dospělý, se někdy alespoň trochu taky neohnul…Jako tehdejší děti, jsme byly ušetřeny těžkých rozhodnutí našich rodičů a prarodičů.

Mohli bychom na tím vším mávnout rukou a raději do toho nezabrušovat. Bylo by to nejjednoduší, a jsem si jistý, že to tak i většina lidí chce…Ale jen tak lehce se těch stínů minulosti nezbavíme.

Stále bychom měli morálně posuzovat především lidi, kteří chtějí v dnešní době rozhodovat něco za nás za všechny. Jsou to politici ve vysokých funkcích, členové různých rad a kontrolních orgánů televizních a rádiových stanic, vojáci, soudci, vysocí úředníci na ministerstvech, historici, ředitelé škol a různých důležitých institucí. Hlavně u těchto lidí musíme mít co největší jistotu, že morálně neselhali v minulosti a že budou hrát fér i v dnešní době…V tomto je ta historie velmi důležitá i pro dnešní dobu.

Pokud máte nějaký komentář, tak klidně do toho. Jak by řekl jeden klasik, mimo jiné asi první člověk o kterém vím, že nám soud umožnil ho nazývat „v oprávněných případech“ nádherným českým novotvarem: „Co si o tom myslíte vy? Dejte mi vědět do komentářů…

 

Jinak doporučuju Adama Gebriana určitě sledovat, rozšíří vám totálně pohled na vnímání architektury kolem nás. Prolítněte si díly co dělal na Streamu, nebo teď na MallTV a sledujte jeho twitter či instagram. K němu se ještě určitě vrátím v nějakém tématu typu brutální a krásná 🙂 „architektura v komunismu“.