#6 Okupace vojsk Varšavské smlouvy 1968

Teď si představte, co se stalo našim rodičům, vašim dědům a babičkám, když jim bylo zhruba dvacet let. To, co se totiž stalo, má na naši zemi, na všechny z nás co tu teď žijeme následky až do teď. Proto nesnášíme, když nám chce někdo cizí něco vnucovat.

Psal se rok 1968, komunisti ztráceli v posledních letech dech, protože jim ten plán, že se budou mít všichni lidi v komunismu dobře, vůbec nevycházel, takže už jim tolik lidí nevěřilo. A tak museli alespoň trochu polevit v tom strašení a v některých pravidlech.

Lidi se začali na ulicích zase trochu usmívat a nadechovat svěžího vzduchu, ve kterém cítili naději. Naději, že po dvaceti letech v uzavřeném komunismu zase mohli o trochu svobodněji studovat kde chtějí, dokonce je i ti komunisti pouštěli cestovat na takzvaný západ třeba do západního Německa, nebo Velké Británie a tak. To se ale vůbec nelíbilo těm ruským bolševikům, kteří chtěli mít na nás i nadále vliv jako v těch posledních dvaceti letech.

A tak jednou uprostřed letní noci, 21. srpna 1968 nás ti Rusáci sprostě přepadli. Vzali si na pomoc další vojáky z jiných komunistických zemí. Z Maďarska, z Polska, z východního komunistického Německa a z Bulharska (to jsou ty vojska Varšavské smlouvy) a najeli sem tankama s sprostě nás obsadili. Okupovali. Někdy se tomu říká, že to byla invaze, prostě násilný řez – jako kdyby vám někdo řezal břicho bez vašeho souhlasu. To přesně udělali tomu našemu Československu. Obsadili všechny úřady, televizi, rádia, vojenské kasárny. Zavřeli do vězení různé velitele, generály, politiky aby tu mohli zavést nový pořádek podle jejich gusta a nikdo jim v tom nepřekážel. Hlavně tady chtěli udržet ten systém – komunismus. A ty komunisty, kteří jim šli na ruku, ty povýšili – třeba z toho Husáka udělali nejdřív generálního tajemníka Komunistické strany, což je něco jako premiér a později z něj dokonce udělali i prezidenta. Ostatní komunisty, kteří s tou okupací nesouhlasili, poslali do vězení.

A lidi, vaši dědové a pradědové, babičky a prababičky byli strašně naštvaní. Spousta z nich vyšla do ulic protestovat, řvát na ty Rusáky, bránili Český rozhlas aby mohl vysílat svobodně informace o tom co se děje, stavěli barikády, otáčeli směrovky na silnicích, aby je zmátli, ale bylo to k ničemu. Akorát při tom zemřelo přes sto třicet našich lidí – někoho ti Rusáci zastřelili, někoho přejeli, do někoho se nabourali. Alespoň jsme jim ukázali, že nám to není jedno. A ten náš odpor viděl celý svět. Rusáci se tady u nás pak usadili natrvalo, vybudovali si kasárny pro své vojáky a začali všechno a všechny ovládat. Začala tvrdá komunistická totalita, takzvaná normalizace a do té doby jsem se narodil i já.

Těch Rusáků, tehdy Sovětů jsme se zbavili až po dalších dvaceti letech nesvobody. Dodnes jim to máme za zlé. A jim to dodnes vůbec nedochází – pořád nám tvrdí, že nás tehdy přijeli zachránit, abychom tu neměli nepřátelský kapitalismus. Ti kluci, co přijeli na tancích většinou vůbec netušili ve které zemi jsou a proč jsme na ně tak naštvaní, když nám přijeli na pomoc…

V dnešním Rusku už také nevládnou komunisti, je to stále velká země, i když menší než bývala, dala světu spoustu skvělých vědců, fantastických umělců, žije tam hodně výborných a talentovaných lidí se srdcem na dlani a velkou duší. Ale ten současný režim je pořád nějakej divnej. Asi to tak chtějí, nebo spíš možná potřebují, jinak by se jim ten stát nejspíš už rozložil. Je to jejich volba.

Tady se můžete podívat na pár záběrů z toho nešťastného srpna:

A zde jsou fotografie z mé rodné Lomnice:

 

Připojte se k diskuzi

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *