Ahoj přátelé,

tomuto „volnočasovému“ projektu chci dát tak rok, maximálně dva. Třeba z toho vznikne po čase něco, co mělo nějaký smysl. Alespoň pro mě, mé děti a třeba i pro některé z vás (na facebooku zde).

Tak nějak nastala dobrá konstelace všeho co dělám a těch impulzů právě díky dětem mám čím dál tím víc a už to prostě musí dostat nějaký řád. Se spolužáky ze základky právě teď chystáme sraz po 30ti letech a to byl ten poslední silný impulz tenhle projekt vykopnout. V listopadu 1989 jsme totiž byli v osmé třídě, bylo nám čtrnáct let a já jsem s otevřenou pusou hltal každou novou informaci o demonstracích v Praze, Bratislavě a dalších městech, o Občanském fóru, o hrdinech, které jsem do té doby neznal a také jsem sledoval jak se proměňuje život a lidi v mém rodném městě Lomnici nad Popelkou. Cítil jsem sílu okamžiku a obrovskou naději pro lepší budoucnost.

Během těch prvních dvou euforických měsíců po listopadu se tak nějak veřejně prodiskutovalo, že už není třeba si lhát do kapsy, že komunismus byl slepá vývojová ulička, nepovedený experiment prostě, …takže si společně škrtnem 40 let, nebudeme si nikdo nic vyčítat, po ničem pátrat a jedeme dál. A že když se dáme do práce, tak ten západ za 15 let doženeme. Opatrní prognostici, do té doby neznámí, odhadovali spíš 25 let. Nu!

Pravdou je, že po stránce materiální už jsme docela saturováni. Tu stránku nemateriální jsme tak nějak upozadili…a pořád nás to strašně brzdí. Devadesátá léta mi trochu připadala, jako že jsme na pár let zhasli, kdo si co vzal, to si vzal a teprve v novém tisíciletí jsme začali velmi pomalu řešit co a jak bylo fér, či nefér, kdo z té divoké doby nejvíce vytřískal a v podstatě to řešíme dodnes. V těch prvních svobodných hektických letech, jsme se vůbec nevěnovali nastavení pořádného právního řádu. Prostě si mezi sebou pořádně nastavit pravidla hry – a pravidla jsou úplně to nejdůležitější ve všem – v politice, v podnikání, v Podolí…, v rodině či mezi přáteli. Jasně, že jsme dělili republiku, jasně že jsme dělili OF, jasně že jsme dělali kupónovku, jasně že si staré struktury hledaly nové cesty k moci a bohatství, k vymazání jejich temné minulosti a že se nám tu objevilo pár úplně nových mafiánů stylu Al Capone, kteří se v tom chaosu naučili velmi rychle chodit…Nebyl na to čas to všechno ohlídat a možná i chuť, možná chyběly i zkušenosti ale dost určitě v tom byl občas i nějaký ten nekalý záměr.

S odstupem těch třiceti let už vidím také spoustu věcí v jiném světle. Rodiče mi spoustu věcí dovysvětlili, mám větší přehled, pochopil jsem, že lidi se s věkem a příležitostmi nějak vyvíjejí na ose nebe-peklo-ráj a je jedno jaký režim momentálně vládne. Strašně mě baví to z povzdáli sledovat a dělat si na věci a lidi svůj názor v průběhu času. I na ty mé hrdiny z listopadových dnů 89. Někdy to jen sleduji a neztrácím čas, někdy ten čas investuju, protože cítím, že bych mohl něco trošku změnit. Tak jako teď.

Stále totiž narážím na to, jak mým dětem přiblížit mé dětství a taky život jako takový v komunismu (fakticky to byl socialismus, ale vládla tomu komunistická ideologie). A jestli vůbec! Nechci to jen odbývat nahodilými, často zkratkovitými komentáři – zrovna když mám čas – k nějaké situaci, ke konkrétnímu politikovi, k nějakému komunistickému seriálu, nebo třeba brutalistické architektuře z té doby. Chtěl bych do toho dát prostě nějaký systém. Ty děti teď žijí v krásné době, mají přístup úplně ke všemu, mají nekonečně možností co dělat, co studovat, kam cestovat, jak se bavit…Tak proč je zatěžovat povídáním o době, která se nejspíše nevrátí? Stejně by si to nedovedly nějak představit. Nebylo by ani fér vybrat si jen jednu oblast na které jim to nějak demonstrovat, protože ten vjem té doby je pro mě příliš komplexní. Samotné dětství je krásné na vzpomínání, je v tom celkem přirozeně kus nostalgie, tehdejší budovatelská hesla, nebo propagandistické filmy jsou z dnešního pohledu spíš úsměvné a pro děti zcela jistě nepochopitelné, činy a postoje třeba známých, v té době „pro-režimních“ umělců jsou stále diskutabilní, na některé emigranty je stále někdy nahlíženo určitým despektem i po těch letech… Oproti tomu některým bezesporným morálním hrdinům totalitních let zase chyběly ostré lokty v divoké porevoluční době a jednomu je docela líto, že neměli víc sil i po listopadu…I po takové dlouhé době se nám pořád ty stíny komunistické minulosti nějakým obloukem, v nečekaných souvislostech, vrací a vrací. A vzpomínky se zamlžují, postupně vybledávají a jeden by si řekl: raději do toho nezabrušovat…kdo ví jak to celé bylo…a to už se stejně nikdy pořádně nezjistí.

Ale já to chci prostě zkusit. Myslím, že to nějaký smysl bude mít. Na začátek dám pár věcí ze šuplíku a pak o nedělních večerech, kdy si v práci čistím hlavu na nový týden, se pokusím sem sázet pár dalších krátkých článků, polemik, názorů mých či odjinud, týkající se našeho života v komunismu a souvislostí s dneškem. Alespoň tak jak jsem tu dobu vnímal tehdy a s těmi znalostmi, co mám teď. Ten časový odstup by tomu mohl dokonce i prospět. Alespoň doufám. Pokusím se, aby to bylo co nejvíce komplexní. Prostě si to sem budu jen odkládat… a za rok, dva z toho vznikne nějaký „umělecký dojem“:). Nečekejte tedy žádnou vědeckou práci, přece jen to tvořím pro mé vrstevníky – Husákovy děti – a hlavně mé děti, takže i forma a jazyk budou odpovídat vysoce inteligentním lidem třetích a šestých tříd základních škol, co mají vytříbený smysl pro dobrý skrytý humor:)

No a pokud to někoho bude v něčem inspirovat, tak budu přímo nadšený! Víc hlav, víc ví! A pokud to občas někoho negativně emocionálně rozruší, tak dejte zpátečku, je to jen jeden obyčejný Blog! Každopádně budu rád za vaše komentáře, nebo tipy, budu je číst všechny, ale určitě nezvládnu odpovídat, tak to neberte prosím jako nezdvořilost.

Viktor Mastník, někde v Praze, 26.1.2020

 

Jestliže jste dočetli až sem, tak bude fér, když se vám ve zkratce trochu představím svým životopisem a svými projekty, ze kterých mám radost. Větší otevřenost se tak nějak k tomuhle projektu hodí (a s otevřeností máme problémy i obecně právě díky té komunistické historii). A ty nepěkné zkušenosti si nechám pro sebe, to se přeci do CV nepíše a já primárně koukám jen do budoucna, tedy až na tuhle výjimku:):

  • Vysoká škola ekonomická – to je moje alma mater, vystudoval jsem management a marketing.
  • McCann-Erickson – to je reklamka, kde jsem prožil krásných 10 let. A strašně jsem se tam naučil a taky poznal hodně talentovaných lidí! Makal jsem tam už při škole, protože to bylo a stále je jen pár kroků od sebe. Dělal jsem tam v client service a v posledních 3 letech jsem založil a vedl digitální divizi.
  • Od roku 2010 podnikám a úplně mě to pohltilo. Podnikat jsem totiž chtěl vždycky. Těch možností do čeho hrábnout a co změnit je na několik životů… Už osm let dělám, vlastním či spoluvlastním, rozvíjím a vyvíjím projekty týkající se volného času. A někdy to byl náročný boj! Prodej vstupenek, marketing různých koncertů, divadel, festivalů. Srdcové jsou pro mě značky Ticketstream, Informuji, Bohemia Ticket, Ticketon a o dalších časem jistě uslyšíte:) Vybudoval jsem totiž kolem sebe super tým!
  • S kamarády z Lomnice nad Popelkou jsme vloni po šedesáti letech obnovili pivovar a vdechli značce Lomnické pivo nový život – určitě to sledujte na facebooku, bude to čím dál zábavnější:). Strašně nás to budování baví a lidi nám tam hodně fandí. Dokonce tak, že nám na ten rozjezd půjčilo šest kamarádů peníze! O tom pivu taky určitě někdy uslyšíte:)
  • Výborný projekt jsem dal dohromady s kamarádem Petrem a našimi manželkami – vzdali jsem tím holt našim nejznámějším cestovatelům H+Z. Petr totiž dotáčel a dostříhával neuvěřitelný dokument Století Miroslava Zimunda za který byl pak dokonce nominován na Českého lva! A tak jsme se rozhodli spustit web těchto cestovatelů a vydali jsme na něm přes stovku článků, které pokrývají zápisky a neuvěřitelné postřehy H+Z z jejich cest v kontextu dnešních reálií. Vsadím se, že když to všechno pročtete, tak vám to rozšíří obzory a budete daleko lépe chápat souvislosti dnešního světa. Jinak Petr je inspirativní kapitola sama o sobě…podívejte se třeba na jeho rozhovory na Hausbotu
  • Také jsem si vyzkoušel napsat třeba jednu knížku pro děti o jejich rybářských dobrodružstvích (cíl byl aby začaly mé děti konečně číst – protože to je přímo o nich! a povedlo se…a samotná knížka je dokonce úspěšná, na prvotinu docela haluz!) a nebo jsem zrealizoval jeden stand-up pro manželku k narozeninám abych ji rozesmál – to byl bezvadný adrenalin – minirecenze zde. Rád totiž zkouším a učím se úplně nové věci…V době renezance bych se určitě kamarádil s nějakým Michelangelem, nebo s Leonardem! 
  • A na závěr má srdcová záležitost – propojil jsem kamarády z Lomnice a z vysoké školy a od roku 2009 přejíždíme na běžkách vždy jedny české hory. Prostě expedice na tři a půl dne, pánská jízda okolo svátku sv. Valentýna ať se děje, co se děje, takže romantika jako pras.. Skvělé na tom je, že na těch kopcích potkáváte skoro samé usměvavé lidi. Je to prostě jedna radost. Říkáme si Králové hor (manželkám to připadá trochu mačo…), protože když se vracíme unavení v neděli večer domů, tak ty naše děti (určitě i manželky!) nás tak vnímají – něco jako: „zase to ti stateční tátové dokázali!“:) Alespoň si to teda myslíme…