#18 StB a jejich struktura

Psát o estébácích mě vůbec nebude bavit, ale považuji to za naprosto nutné pro pochopení souvislostí. Největších zvěrstvech na lidech (fyzických i duševních) se právě dopouštěli hlavně oni. Konkrétní lidé, kteří se upsali ďáblu a kteří jsou stále mezi námi. A budu asi používat tvrdší slovník…Úvodní příspěvek jsem psal zde. Dnes se budu věnovat tomu, jak fungovali po organizační stránce a jakou měl kdo úlohu.

Jak na tom byli lidi po válce a proč nastoupili komunisti k moci v roce 1948 jsem psal už zde.

Jenže přípravné práce pro nástup komunistů měli na starost právě estébáci. Šéfoval tomu Václav Nosek jako novopečený ministr vnitra. Je to tenhle arcihajzl:

Hned po válce v roce 1945 se schválil zákon, díky kterému mohla Státní bezpečnost vzniknout. A protože byl Václav Nosek komouš jak poleno a už léta ho tajně řídili soudruzi z Moskvy, tak dostal za úkol připravit převrat – puč. Z pozice ministra dosazoval do StB a na klíčová místa v policii (SNB) jen komunisty, kteří na politické konkurenty vymýšleli „kompro kampaně“ a „účelovky“ –  nechal ty lidi sledovat, odposlouchávat, vytvářet falešné důkazy, diskreditovat a odstraňovat. Aktivně se podílel na protizákonných operací čistě ve prospěch komoušů. Dílo bylo dokonáno, když komunisti dotáhli v únoru 1948 převrat a k tomu si ještě doupravili zákon týkající se práce StB tak, aby mohli v klidu likvidovat jakýmkoli způsobem odpůrce komunistů podle zákona. A bylo vymalováno.

Ty největší prasárny budu časem popisovat v záložce „Komunistická zvěrstva“.

A teď k té struktuře:

Hlavní sídlo odkud vše řídili a také prováděli ty nejhnusnější výslechy a akce bylo v Praze v Bartolomějské ulici. Tam si estébáci rozdělovali práci dle jednotlivých oblastí, tzv. správ – sledování, zpravodajské techniky, boj proti „vnitřnímu nepříteli“ (disidenti, chartisti kněží apod.), boj proti „vnějšímu nepříteli“ (hlídání zahraničních špiónů), vojenská kontrarozvědka, správa vyšetřování, evidence svazků, ochrany stranických papalášů atd.

V ostatních krajích, okresech a městech měli další své lidi. Tihle všichni to měli jako „normální“ práci, byli za to placení a brali to jako normální službu vlasti podle zákona. Na začátku padesátých let šli sloužit k StB většinou kreténi, kteří by se jinak nedokázali uživit. Neměli vzdělání, neznali zákony ale cítili se díky té neomezené moci jako vládci všeho a všech. A hodně je učili soudruzi z ruské KGB (o tom jindy). Každopádně ti co v StB během těch 40ti let pracovali můžeme směle nazývat největšíma parchantama.

Aby dokázali šířit strach mezi všemi lidmi (a držet tím komunisty u moci), potřebovali informace. Na všechny, které jim mohli stát v cestě. Měli propracovaný systém jak se k informacím dostávat, jak je používat, využívat a zneužívat. Zapojovali do toho tisíce obyčejných lidí, kteří měli a stále mají určitý větší, či menší podíl na tom teroru. Takto si je estébáci označovali:

Agent – to byl tajný spolupracovník StB, který se jim oficiálně upsal ke spolupráci – pracoval nromálně někde a tohle měl jako bokovku. Dostával od svého řídícího důstojníka z StB různé úkoly, musel získávát informace o svých přátelích, rodině, o lidech v jeho  zaměstnání apod. Většinou za to měl/a peníze, nebo příslib nějakého povýšení. Tohle byli také největší parchanti.

Tajný spolupracovník – tihle lidé se také vědomě upsali ke spolupráci s StB. Buď z toho důvodu, že dostali lepší práci, nebo byli přesvědčenými komunisty a chtěli režimu pomáhat, nebo je k tomu estébáci donutili různým vydíráním a psychickým nátlakem (třeba jim v rodině někdo emigroval), nebo za to dostávali peníze a nedostatkové zboží.

Informátor – často veden u StB  jako „zdroj“ nebo „pramen“, ale neupisoval se jim. Mnohdy o té spolupráci někteří ani netušili. Každopádně všichni měli své přezdívky, tzv. „krycí jména“.

Ideový spolupracovník – ti podávali „jen“ zprávy ze svých zahraničních cest (i proto je tam komunisti pouštěli) o svých kolezích v zahraničí, nebo emigrantech.

Kandidát agenta – to byli vytipovaní lidé, kteří by se v budoucnu hodili pro spolupráci s StB. Estébáci je různě lanařili, přesvědčovali, protože pro ně mohli mít zajímavé informace o lidech z jejich okolí.

Důvěrník – ten se jim neupisoval, ale dával jim informace třeba ze svého zaměstnání, které potřebovali. Někdy proaktivně upozorňoval a donášel na podezřelé lidi (ty co byli proti komoušům) a dost často se z těchto práskačů po „zkušební“ době stávali přímo Agenti StB.

 

Tohle jsou základní spolupracovníci, ještě byli i další, ale to není podstatné. Podstatné je pochopit motivaci a situaci konkrétních lidí, kteří vědomě pro StB pracovali. To je to nejtežší a byl bych hodně opatrný je soudit od stolu všechny najednou.

O tom v dalších příspěvcích…

Připojte se k diskuzi

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *