#14 Pomníky a památníky

Pomníky a památníky mě nikdy nějak moc nebraly. A byla to škoda, mohl jsem svět kolem chápat o něco dříve.

U mě to bylo dáno hlavně tím, že za komunismu se vše točilo kolem uctívání památníků padlých či hrdinů ze druhé světové války, tedy jen těch sovětských, nebo samotného Lenina (v roce 1917 udělal v Rusku revoluci a díky němu tam začali vládnout komunisti), nebo nějakých významných Československých komunistů, typu Julia Fučíka (psal scifi reportáže ze Sovětského svazu – Zemi, kde zítra již znamená včera?!?, popravili ho nacisti a komunisti z něj udělali legendu).

Asi největší propagandistický pomník začali stavět komunisti hned po puči. Bylo to na počest tehdejšího sovětského vůdce – Josifa Vissarionoviče Stalina. Stavba trvala od roku 1949 do roku 1955. A bylo to monstrum přes 15 metrů vysoké:

Pražané si to velmi rychle pojmenovali jako „Fronta na maso“ a pro lokalitu pražské čtvrti Letná (která byla za pomníkem) se ujalo označení „Záprdelí“.

Byl o tom dokonce natočen i film Monstrum – o osudu sochaře Otakara Švece, který nečekaně vyhrál soutěž na Stalinův pomník a později spáchal sebevraždu. Ukázka zde:

Když Stalin v roce 1953 zemřel, ujal se moci Chruščov a o pár let později na světlo světa začalo pronikat, že Stalin byl masový vrah, který nechal odstranit – zlikvidovat – zabít přes 2,6 miliónu lidí, včetně mnoha svých soudruhů komunistů. Takže po sedmi letech museli Českoslovenští komunisti nakonec vyhodit pomník do vzduchu. Dnes tam najdete kyvadlo…:

Stalinův pomník jsem nezažil, ale pomníků Lenina jsem viděl dost. Jeden stál v Mladé Boleslavi, kam jsme jednou za čas jeli na oslavu narozenin do jediné čínské restaurace v okruhu 50ti kilometrů. Byli jsme tam i v listopadu 1989 a Lenin měl na sobě batoh a ruce od krve…Přišlo mně to strašně kreativní, on opravdu vypadal, že je na výletě!:

A tady ho po revoluci v roce 1989 sundávají:

Jediný pomník, který se mi vryl silně do hlavy stál a stále stojí v mé rodné Lomnici. Byl věnován lomnickému rodákovi plk. Františku Truhlářovi a byl u něj kus křídla ze stíhačky ruské výroby MiG. Záhadným způsobem se podařilo tento pomník postavit v roce 1971 a zachovat i za největší normalizace. Plk. František Truhlář byl totiž za války pilotem britského RAF (Royal Air Force), kde bojoval za naši zemi proti nacistům. Byl několikrát sestřelen a operován, ale přežil. Po roce 1948 komunisti většinu jeho spolubojovníků z RAF zavírali do vězení, protože za války nebojovali s Rusama a to se jim nehodilo. Potřebovali, abychom byli vděční za osvobození pouze Sovětskému svazu.

František Truhlář se tohoto bezpráví nedožil, zahynul rok po válce, kdy se zřítil se svým letadlem přímo v Lomnici. Až v roce 2011 se podařilo vyměnit křídlo z MiGu za křídlo z britského letounu Spitfire, na kterém létal.

V roce 2017 proběhlo v Lomnici 100 let oslav od narození našeho hrdiny. Vojenské pocty, výstava, přelet dvou stíhaček z letecké vojenské základny z Čáslavi. Bylo to hodně silné pro všechny. Husí kůži jsem měl, když vojenský historik Eduard Stehlík pronesl pár slov na jeho počest, které zakončil větou: „když si nebudeme vážit hrdinů, mohlo by se stát, že žádní nebudou, až jich bude třeba„.

Pomníky a památníky rozpoutávají vášně čas od času. Někdy je to mediálně více zajímavé, někdy méně. Důležité je, abychom se většinově jako společnost shodli jaké životy a činy konkrétních lidí má smysl si připomínat. Zda byli hodni obdivu či nikoli. Bourání pomníků, stavění nových, úprav stávajících…to vše by měli posuzovat fundovaní historici a nikoli rychlokvašení politici.

Jinak určitě se dívejte kolem sebe a narazíte ve svém okolí na nějaký ten pomník, nebo pamětní desku na domě, kterou jste si nikdy ani nepřečetli. Pak si to ještě vygooglete a budete obohaceni!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *