#13 Emigranti

Stěhování lidí z jedné země do druhé se děje od nepaměti a bude tomu tak i v budoucnu. Těch důvodů proč? je hodně – není práce, není voda, není jídlo, není svoboda, není mír, není uplatnění, není demokracie, není láska…

Emigrant je člověk, který z různých důvodů opustil svou rodnou zemi a usadil se v zemi nové. Pro lidi v té nové zemi, je takový člověk imigrantem (člověkem odjinud) a většinou první roky nemá vůbec lehké. No a pokud byl vyloženě nuceně vyhnán ze své země, tak z něho je exulant a žije v tzv. exilu.

Za komunismu bylo hodně lidí, co emigrovali na „západ“ skoro dobrovolně, ale v podstatě k tomu byli povětšinou různými okolnostmi a lidmi donuceni, protože pro ně a jejich rodiny neexistovalo jiné, „lepší“, řešení. Takoví lidé jsou de facto spíše exulanti. Podle odhadu historiků takto emigrovalo za více než 40 let komunismu celkem 220 tisíc Čechoslováků.

Komunisti a jejich tajná policie StB dělali vše pro to, aby někteří lidé nenakazili svými myšlenkami, postoji a aktivitami ostatní spoluobčany. Aby se to tady zkrátka nezvrtlo a aby lidi nezatoužili po svobodě a demokracii. Po vlastním myšlení. Po cestování a kvalitnějších výrobcích. Po vlastním podnikání a kariéře. Zkrátka aby nezatoužili po světě bez socialismu a komunismu. A nedej bože po nějaké revoluci, která by ten komunismus svrhla!

„Zdrhnout“ na západ nebylo jednoduché. Jednak fyzicky – všude na hranicích byly ostnaté dráty a pohraniční stráž se samopalem. Oficiálně vyjet do zahraničí se podařilo jen pár lidem na zvláštní povolení a z rodiny mohl vycestovat jen někdo, ostatní zde museli zůstat jako rukojmí….

A jednak mentálně – ti lidé, co se rozhodli emigrovat tak museli opustit rodiče, někdy své děti, přátele, rodné město, hory, přírodu, svou kariéru…a v nové zemi museli začít od nuly. Nejdříve se naučit jazyk, zajistit základní obživu a postupně budovat novou kariéru, zázemí a vztahy s novými přáteli. Ale ten stesk po domově si nesli a nesou celý život.

Když se náhodou podařilo někomu zdrhnout a emigrovat (jakým způsobem emigrovali popíšu někdy příště) na západ, tak v ten moment byl tento člověk na seznamu nepřátel státu. A pokud tu zanechal část své rodiny, tak těm začalo ze života peklo. A dost často byla taková rodina tzv. perzekuovaná (viz. slovníček pojmů). Příslušníci StB je neustále kontrolovali, vyslýchali, odposlouchávali telefon (pouze stolní domácí telefon, mobily neodposlouchávali, uhádnete proč?), četli jim dopisy a různě je zastrašovali. Ve školách estébáci instruovali učitelky aby se dětí ptali „co tatínek, jak se má v západním Německu, píše? posílá balíčky? nestýská se mu? je s vámi nějak v kontaktu?„…Komunisti si nemohli dovolit, aby se lidé od emigrantů dozvěděli, jak vypadá opravdový svět za „železnou oponou„. Pouze se jim líbilo šířit mezi lidmi jen to negativní – kolik je v Americe bezdomovců, jaký tam je rasismus, jak tvrdý je kapitalismus, že lidé přicházejí snadno o práci a tak podobně.

Děti emigrantů se většinou nemohly dostat na vysokou školu, protože jejich otec je přeci nepřítel státu. Ostatní příbuzní emigrantů byli za trest přeřazeni na nějakou manuální práci bez ohledu na jejich vzdělání. Byl to takový tlak, že mnohdy se takto „postižené“ rodiny musely komunistům podřídit, alespoň na oko (někdy ne) a vstoupit do komunistické strany, nebo naoko pomáhat StB. Dodnes je to pro spoustu rodin bolavé téma.

Nejvíce byli komunisti naštvaní, když jim utekl za hranice někdo, koho znalo hodně lidí. Typicky umělci – herci, zpěváci, režiséři, spisovatelé, nebo sportovci. To pak byli celí říční a obratem zamkli do trezoru jejich písně, filmy či knihy a zakázali novinářům o nich psát a mluvit. Prostě se ty jejich jména a obličeje snažili lidem vygumovat z hlavy, aby na ně rychle zapomněli.

V některých případech si ale komunisti dokonce přáli, aby konkrétní lidé emigrovali. Nevěděli si totiž s nimi rady. Nešlo je nějak převychovat pobytem ve vězení, mučením, ani vydírat čímkoli. Byli to pro režim názorově a morálně silní jedinci typu Václava Havla, nebo Jana Patočky. Na ně se pak snažili alespoň nakydávat různou špínu (dělali na ně takovou „kampaň“ a „účelovku„) a všemožně jim a jejich blízkým, ten život tady maximálně znepříjemnit. Jakkoli.

Pár známých i méně známých emigrantů:

Jiří Voskovec – herec, emigroval nejdříve před nacisty, pak podruhé v roce 1948 před komunisty do Francie a pak do USA. Tvořil nerozlučnou autorskou dvojici s Janem Werichem, který to pak neměl lehké.

Pavel Tigrid – spisovatel a novinář, emigroval v roce 1939 před Němci a poté v roce 1948 před komunisty. V exilu pracoval pro rádio Svobodná Evropa a BBC, vydával čtvrtletník Svědectví.

Zděnek Mastník – redaktor, vedoucí české sekce BBC a nakladatel, emigroval v roce 1947 do Velké Británie. Toho sem musím dát, byl to bratranec mého dědy. Jako nakladatel pomohl společně s Pavlem Tigridem distribuovat mimo jiné zakázané knihy do Československa.

Josef Škvorecký – spisovatel, nakladatel, emigroval v roce 1969 do Kanady. Tam založil se svou ženou Zdenou významné nakladatelství 68 Publishers, díky kterému se k nám tajně dostávaly knihy komunistickým režimem zakázaných autorů.

Vladimír Pucholt – herec, emigroval v roce 1967 do Velké Británie, pak do Kanady, kde se stal lékařem. Většinu filmů ve kterých hrál, komunisti okamžitě zakázali promítat.

Miloš Forman – režisér, od roku 1967 začal oficiálně točit filmy v USA, kde nakonec zůstal jako emigrant. Jeho filmy komunisti zakázali.

Lída Rakušanová – novinářka a spisovatelka, emigrovala v roce 1968 do Německa. Pracovala jako redaktorka v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově.

Karel Kryl – písničkář a básník, emigroval 1969 do Německa.

Václav Smil – vědec, emigroval v roce 1969 do USA a poté do Kanady.

Milan Kundera – spisovatel, emigroval v roce 1975 do Francie.

Martina Navrátilová – tenistka, emigrovala v roce 1975 do USA.

Ivan Medek – novinář, signatář Charty 77, emigroval do Rakouska v roce 1978 po nátlakových akcích StB.

Jan Tříska – herec, emigroval v roce 1977 do Kanady a pak USA.

Jaroslav Hutka – písničkář, signatář Charty 77, emigroval v roce 1978 do Nizozemí.

Richard Konkolski – mořeplavec, emigroval s rodinou na plachetnici v roce 1982 do USA. První Čechoslovák, který obeplul zeměkouli na plachetnici.

Ivan Lendl – tenista, emigroval v roce 1986 do USA.

Waldemar Matuška – zpěvák a herec, emigroval v roce 1986 do USA. Tohle byl pro komunisty šok. Do té doby vystupoval ve všech možných televizních estrádách, hrál ve filmech a on jim takto zdrhne!

 

Každý z těchto emigrantů nějakým způsobem ovlivnil životy lidí, co v Československu zůstali. Životy jejich blízkých, nebo i neznámých lidí. A na každého z nich může mít dodnes spoustu lidí pozitivní i negativní názor. Ale o tom někdy příště, protože nic není úplně černobílé.

A když vám někdo začne tvrdit, že za komunistů měli v rodině třeba „tři emigračky“ – klidně i pět, deset…, tak vězte, že to neznamená vůbec nic. Jestli oni sami měli díky tomu těžký život, jestli se museli občas více, nebo méně před komunisty a StB ohnout, nebo to naopak ustáli s čistým štítem – to už je otázka svědomí a jejich konkrétních činů. Protože každý člověk je unikát, zodpovědný sám za sebe a tak by se na něj mělo nahlížet.

 

Napadlo vás někdy také emigrovat? A nestýskalo by se vám po lidech, křišťálových studánkách, tmavém kapradí a vůkol rudém vřesu? Napište mi do komentářů:)

 

 

 

Připojte se k diskuzi

2 komentáře

  1. Myšlenka na emigraci mě provázela celé moje mládí. Můj otec, bývalý důstojník a vojenský expert skončil po návratu z dvouletého působení v Egyptě v uranovém lágru za údajné navázání styků se západními rozvědkami a vrátil se na Husákovu amnestii zlomený a poslušný. Já jsem si řekl, že nikdy neskončím jako on a byl jsem docela vzpurný. Mám za sebou z té doby dva pokusy, oba dost naivní. Ten první plán spočíval v tom, že jsem se doslechl, že někde na Jižní Moravě jsou na hranici bažiny, kde z technických důvodů nejsou dráty. Takže jsme s kamarádem vyrazili, v batozích místo spacáků nafukovací lehátka, na kterých jsme chtěli ony bažiny překonat. Psohlavci nás odchytili někde za Charvatskou Novou Vsí, naštěstí to byli asi rozumní kluci, protože když jsme se začali vymlouvat, že jsme zabloudili, pouze nás nasměrovali do vnitrozemí. Druhý pokus už byl sofistikovanější. Získal jsem mapu přechodu z tehdejší Jugoslávie a plán spočíval v zanechání staré škodovky co nejblíž onomu místu a pokračování po svých, ovšem bdělí a ostružinatí soudruzi nám nedali výjezdní doložky, resp. mě ji nedali a kamarád sám jet nechtěl. A vlastně jsem měl plány tři. Když se mě na vojenské správě ptali, kam bych chtěl na vojnu, uvedl jsem, že k pohraničníkům. Ovšem oni soudruzi byli nejen bdělí a ostružinatí, oni měli i zvláštní smysl pro humor, protože jsem skončil v Mariánských Lázních u bigošů jako podpora pohraniční stráže a první sled a k hranicím jsem se ani nepřiblížil. Ještě k otázce stýskání – do vytouženého Bavorska jsem se dostal až po plyšáku, strávil jsem tam nejkrásnějších šest let mého života a upřímně – opravdu se mi nestýskalo ani trochu a nebýt toho, že když dederoni jdoucí za sociálními dávkami nafoukli v Bavorsku nezaměstnanost do na tehdejší dobu neúnosných rozměrů, takže jsme my, gastarbeiteři museli tehdy mazat domů, asi bych se už nevrátil.

    1. Díky moc za sdílení Vašeho příběhu! Pokusům o únik se budu určitě věnovat v dalších článcích.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *