#19 Televizní estrády

Když máte co jíst, nemusíte nic řešit a k tomu vás ještě někdo pobaví, tak co by vám vlastně mělo v životě chybět?

Do této situace se už kdysi dostali římští občané, kdy po zániku jejich republiky byli zbaveni svých politických práv, zpohodlněli, přestali přemýšlet, pracovat a začali věřit těm „nahoře“ co jim vládli a svůj čas věnovali pouze zábavě. Prostě čistá hlava, která do toho nebude vládcům mluvit. Ideální stav. Hlavně že to nějak funguje. Říkalo se tomu „chléb a hry„. S Římany to dobře nedopadlo…

O pár tisíc let později se tímto inspirovali komunisty.

S „chlebem“/jídlem to bylo po válce a v padesátých letech trochu slabší ale hlavně chyběly „hry“/zábava. Aby lidi byli spokojeni a nestarali se o politiku. A nechali komunisty v klidu vládnout. To se povedlo se spuštěním televizního vysílání. Do té doby fungovalo pouze rádio a noviny (na internet zapomeňte!).

V roce 1953 začala vysílat Československá televize (ČST).

Podívejte se na první vysílání:

Když ovládáte, nebo vlastníte takhle silný prostředek ze kterého můžete mluvit k celému národu, tak máte vyhráno. Je jedno jestli jim chcete prodávat třeba Vodňanské kuře, nebo politickou stranu. Každý den můžete těm lidem servírovat jakékoli nesmysly, které vás napadnou a lidi tomu budou dost často věřit. Můžete vysílat falešné zprávy, můžete vysílat jen dobré zprávy z aktuálního dění, nedobré zprávy taktně zamlčíte a nebo je lidem podáte tak, že to je vlastně všechno skvělé, zalité sluncem a plně pod kontrolou.

No a večer vysíláte jako bonus nějaký pohodový film – jednou v češtině, podruhé vo slovenštině, nebo dokonce estrádu v obou jazycích. Starosti můžete hodit za hlavu, na vše ostatní je tady…Komunistická strana.

Aby dojem pohody a zábavy byl dokonalý, potřebujete důvěryhodné a veselé herce, zpěváky, baviče, tanečníky a moderátory. V tom nebyl vůbec žádný problém, protože pro takové lidi je televize terno. Jakmile se stanou známými mezi lidmi, budou populární a vydělají více peněz… Stačí jen jít trochu soudruhům komunistům na ruku…

Na umělce je, bohužel pro ně, vždycky více vidět, než na ostatní. Jak moc se kdo komunistům zaprodal a proč ať posoudí někdo jiný. Mnozí z nich na to asi nejsou hrdí, někteří to brali jako nutné zlo, aby mohli dělat i jiné věci a někteří to brali tak, že alespoň lidem v šedém komunismu udělali nějakou radost ze života. A pokud dnes neovlivňují věci veřejné, vůbec bych je nepranýřoval. Prostě bych jim „kolektivně“ odpustil (tedy pokud neudělali vyloženě někomu nějakou prasárnu).

Pro ilustraci sem dám pár ukázek tehdejších spolutvůrců komunistické zábavy:

A na ukázku jedna pravidelná estráda Televarieté…

…a show Možná přijde i kouzelník:

Dalšími pravidelnými trháky byly třeba Dva z jednoho města, Hádej, hádej hádači, Vysílá studio A, Šance pro dva…

Prostě chléb a hry…Čím se nechávate zabavit vy?

#18 StB a jejich struktura

Psát o estébácích mě vůbec nebude bavit, ale považuji to za naprosto nutné pro pochopení souvislostí. Největších zvěrstvech na lidech (fyzických i duševních) se právě dopouštěli hlavně oni. Konkrétní lidé, kteří se upsali ďáblu a kteří jsou stále mezi námi. A budu asi používat tvrdší slovník…Úvodní příspěvek jsem psal zde. Dnes se budu věnovat tomu, jak fungovali po organizační stránce a jakou měl kdo úlohu.

Jak na tom byli lidi po válce a proč nastoupili komunisti k moci v roce 1948 jsem psal už zde.

Jenže přípravné práce pro nástup komunistů měli na starost právě estébáci. Šéfoval tomu Václav Nosek jako novopečený ministr vnitra. Je to tenhle arcihajzl:

Hned po válce v roce 1945 se schválil zákon, díky kterému mohla Státní bezpečnost vzniknout. A protože byl Václav Nosek komouš jak poleno a už léta ho tajně řídili soudruzi z Moskvy, tak dostal za úkol připravit převrat – puč. Z pozice ministra dosazoval do StB a na klíčová místa v policii (SNB) jen komunisty, kteří na politické konkurenty vymýšleli „kompro kampaně“ a „účelovky“ –  nechal ty lidi sledovat, odposlouchávat, vytvářet falešné důkazy, diskreditovat a odstraňovat. Aktivně se podílel na protizákonných operací čistě ve prospěch komoušů. Dílo bylo dokonáno, když komunisti dotáhli v únoru 1948 převrat a k tomu si ještě doupravili zákon týkající se práce StB tak, aby mohli v klidu likvidovat jakýmkoli způsobem odpůrce komunistů podle zákona. A bylo vymalováno.

Ty největší prasárny budu časem popisovat v záložce „Komunistická zvěrstva“.

A teď k té struktuře:

Hlavní sídlo odkud vše řídili a také prováděli ty nejhnusnější výslechy a akce bylo v Praze v Bartolomějské ulici. Tam si estébáci rozdělovali práci dle jednotlivých oblastí, tzv. správ – sledování, zpravodajské techniky, boj proti „vnitřnímu nepříteli“ (disidenti, chartisti kněží apod.), boj proti „vnějšímu nepříteli“ (hlídání zahraničních špiónů), vojenská kontrarozvědka, správa vyšetřování, evidence svazků, ochrany stranických papalášů atd.

V ostatních krajích, okresech a městech měli další své lidi. Tihle všichni to měli jako „normální“ práci, byli za to placení a brali to jako normální službu vlasti podle zákona. Na začátku padesátých let šli sloužit k StB většinou kreténi, kteří by se jinak nedokázali uživit. Neměli vzdělání, neznali zákony ale cítili se díky té neomezené moci jako vládci všeho a všech. A hodně je učili soudruzi z ruské KGB (o tom jindy). Každopádně ti co v StB během těch 40ti let pracovali můžeme směle nazývat největšíma parchantama.

Aby dokázali šířit strach mezi všemi lidmi (a držet tím komunisty u moci), potřebovali informace. Na všechny, které jim mohli stát v cestě. Měli propracovaný systém jak se k informacím dostávat, jak je používat, využívat a zneužívat. Zapojovali do toho tisíce obyčejných lidí, kteří měli a stále mají určitý větší, či menší podíl na tom teroru. Takto si je estébáci označovali:

Agent – to byl tajný spolupracovník StB, který se jim oficiálně upsal ke spolupráci – pracoval nromálně někde a tohle měl jako bokovku. Dostával od svého řídícího důstojníka z StB různé úkoly, musel získávát informace o svých přátelích, rodině, o lidech v jeho  zaměstnání apod. Většinou za to měl/a peníze, nebo příslib nějakého povýšení. Tohle byli také největší parchanti.

Tajný spolupracovník – tihle lidé se také vědomě upsali ke spolupráci s StB. Buď z toho důvodu, že dostali lepší práci, nebo byli přesvědčenými komunisty a chtěli režimu pomáhat, nebo je k tomu estébáci donutili různým vydíráním a psychickým nátlakem (třeba jim v rodině někdo emigroval), nebo za to dostávali peníze a nedostatkové zboží.

Informátor – často veden u StB  jako „zdroj“ nebo „pramen“, ale neupisoval se jim. Mnohdy o té spolupráci někteří ani netušili. Každopádně všichni měli své přezdívky, tzv. „krycí jména“.

Ideový spolupracovník – ti podávali „jen“ zprávy ze svých zahraničních cest (i proto je tam komunisti pouštěli) o svých kolezích v zahraničí, nebo emigrantech.

Kandidát agenta – to byli vytipovaní lidé, kteří by se v budoucnu hodili pro spolupráci s StB. Estébáci je různě lanařili, přesvědčovali, protože pro ně mohli mít zajímavé informace o lidech z jejich okolí.

Důvěrník – ten se jim neupisoval, ale dával jim informace třeba ze svého zaměstnání, které potřebovali. Někdy proaktivně upozorňoval a donášel na podezřelé lidi (ty co byli proti komoušům) a dost často se z těchto práskačů po „zkušební“ době stávali přímo Agenti StB.

 

Tohle jsou základní spolupracovníci, ještě byli i další, ale to není podstatné. Podstatné je pochopit motivaci a situaci konkrétních lidí, kteří vědomě pro StB pracovali. To je to nejtežší a byl bych hodně opatrný je soudit od stolu všechny najednou.

O tom v dalších příspěvcích…

#17 První máj

Byl pozdní večer – první máj –
Večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
Kde borový zaváněl háj.

Karla Hynka Máchu inspiroval k vytvoření této nádherné lyrické básně příběh otcovraždy, který si jednou vyslechl při návštěvě Bezdězu. Jeden mladík tam zabil svého otce, protože mu bránil v lásce.  Samotný první máj (1. květen) byl brán jako svátek zamilovaných.

Vůbec netuším, co by Mácha vytvořil, kdyby prožíval oslavy prvního máje v dobách komunismu…Tak nějak asi tuším, co by z těchto zážitků vytvořili moji oblíbení Monty Python🙂

Komunisti si totiž první květen přivlastnili, jako oslavu svátku pracujících a trochu si ji upravili k obrazu svému – byla to totiž klíčová součást jejich propagandy (reklamy na socialismus – popíšu později). Samotný svátek práce vznikl v USA už v roce 1888 na počest obětem demonstrujících dělníků v Chicagu. Komunisti to ale slavili po svém.

Já jsem se na první máj většinou docela těšil. Byli jsme tam povinně nahnáni od školy a když jsme řekli, že tam jdeme za nějaký sportovní oddíl, nebo kroužek, tak si nás učitelé odškrtli. No a velmi často jsme v těch kroužcích zase řekli, že jdeme se školou, tak si nás také odškrtli. Byli jsme tedy nečekaně volní, nikomu jsme nechyběli a mohli jsme jít s kamarády na kopec nad město dopálit oheň z čarodějnic…

Ale párkrát jsem se zúčastnil a vůbec jsem to nechápal. Měli jsme v rukách mávátka, dospělí drželi různé transparenty s divnými hesly, pár lidí bylo oblečených ve stejnokrojích (lidové milice, hasiči, vojáci, pionýři, svazáci – popíšu později), lidé z továren, hrála pochodová hudba, alegorické vozy a vyšel průvod. Na náměstí z nazdobeného pódia pronesli nějací soudruzi z okresu a z města řeč, které nikdo pořádně nerozuměl – něco na téma jak se nám daří úspěšně budovat socialismus díky dělnické třídě a plnit jakýsi plán pětiletky (o tom plánování/neplánování později) – dav párkrát zamával a bylo hotovo. Na většině lidí v davu bylo však vidět, že to berou jako takovou nutnou šaškárnu, přece jen už na konci osmdesátých let začínala perestrojka (proberu příště) a zdálo se to celé takové volnější…

Jaké to celé mělo smysl? Asi ukázat, že se máme všichni dobře a že jdeme dobrým směrem podle nějakého plánu, který soudruzi tam někde nahoře vymysleli a odhlasovali.

A komunisti se takto scházejí i dnes. Už se nebaví o divných pětiletkách, ani na těch jejich srazích neprojíždějí alegorické vozy, protože většina z nich už ani namá řidičák:) Jsou to spíš staroušci, kteří si přišli zanadávat na dnešní dobu a zavzpomínat na ty krásné časy, kdy měli v rukách a nad lidmi moc.

Pár fotek z různých období pro ilustraci:

A co vy? Chodili jste také do průvodu, nebo raději dopalovat čarodějnice a líbat holky či kluky pod rozkvetlou třešní? Byl totiž první máj, ten lásky čas...

#16 Horolezci

Od dětství jsem vyrůstal mezi horolezci, protože táta s kamarády lezli. Ta jejich parta celkem v pohodě přežila komunismus a funguje dodnes. A pro mě byla a stále je v mnohém inspirující.

Určitě nějaká podobná chemie fungovala i v jiných partách, ale zkusím vám popsat jak jsem vnímal právě tuhle horolezeckou.

Spojovala je totiž láska nejen k samotnému lezení, kde spolu visíte na jednom laně, ale hlavně láska k přírodě. V té době mně samozřejmě úplně nedocházelo, že je to i takový únik před šedou realitou, ale hodně odlišných věcí jsem vnímal už tehdy.

Vybudovali si společně mikrosvět svobody, do kterého se jim jen tak někdo nemohl nabourat. Pro komunisty byli navíc horolezci takoví blázni co zbytečně riskují životy a tak je nechávali po většinou být. Jezdili spolu do skal co máme za humny – Prachov, Hruboskalsko, Suché skály, objevovali Adršpach, východoněmecký Rathen, dělali zájezdy do Tater, nebo až na daleký Kavkaz. A samozřejmě občas i lehce zapařili na nějakých těch oslavách. Na ukázku několik fotek z jejich akcí, které mě vždycky rozveselily a ke kterým jsem si přiřazoval mnoho jejich historek:

Do dalekých zemí se dařilo dostávat spíš jejich kamarádům (Nežerka, Rakoncaj, Šmíd), kteří to lezení brali o dost seriózněji. A právě ti jejich slavnější kamarádi nám všem v plně obsazeném kině pak promítali na diácích ty neuvěřitelně vzdálená dobrodružství z Dolomit, Alp, Altaje, Himalájí, nebo amerických Yosemit. Velmi často byli totiž součástí oficiálních Československých horolezeckých expedic, které režim podporoval. Dobývání různých vrcholů bylo i pro režim něco, čím se dalo chlubit. A paradoxně pak na těch přednáškách ukazovali lidem život tam „venku“.

Po invazi 1968 se někteří z party přidávali každý rok na Štědrý den k turnovským horolezcům aby udělali společně výstup na věž Maják ve Skaláku. Byl v tom takový tichý protest proti invazi (za války tak horolezci protestovali i proti nacistům).  Po pár letech jim to však komunisti zakázali z důvodu „ochrany přírody“. Pár fotek jsem si vypůjčil zde:

Asi největším svobodomyslným člověkem pro mne byl horolezec a fotograf Miroslav Šmíd, zvaný Lanč. Z historek o něm jsem pochopil, že je sice hodně svůj ale že svoboda, hory a přátelé jsou pro něj víc než nějaké závazky. Vždycky si nějak dokázal jít za svým a vždy mu mnoho přátel k tomu dopomohlo. Bohužel tragicky zahynul při lezení hned pár let po převratu.

Pokud máte čas, podívejte se na krátký dokument o něm:

 

 

#15 Kosmonauti

Při pohledu na hvězdy, nebo na Měsíc napadlo asi každého z nás: Jaké to je ve vesmíru?

Tuhle otázku si jistě kladli i politici a vojenští stratégové za komunismu a ještě si k tomu doplnili podotázku – jak se vesmír dá pro nás strategicky využít?.

Na konci padesátých let vrcholila studená válka (příspěvek bude později), kdy se Rusko a USA předháněli ve vyzbrojování a zdokonalování svých jaderných bomb. Jen o fous nedošlo k zahájení jaderné války při Karibské krizi v roce 1962 (opět příspěvek později).

Dobývání vesmíru se stalo druhým bojištěm mezi těmito jadernými mocnostmi. První kolo vyhráli Rusové. Už v roce 1957 vyslali do vesmíru první družici Sputnik 1 a hned nato i prvního živého tvora – psa, respektive fenku, která se jmenoval Lajka. S jejím návratem se však nepočítalo, to nebylo v plánu. Tak uhořela.

O čtyři roky později tam poslali i prvního člověka na světě – Jurije Gagarina. Toho zpátky potřebovali…V kosmické lodi Vostok 1 vyletěl z kosmodromu Bajkonur dne 12. dubna 1961, obletěl Zemi a za 108 minut byl zpět.

Dodnes mi tento počin přijde obdivuhodný. Když si představím, že v tom komunistickém Rusku téměř nic pořádně nefungovalo, byl nedostatek všeho a do toho neustálé represe, zastrašování lidí a všechno byla jedna velká improvizace…tak mi to hlava nebere. Bylo to tím, že Rusko mělo a má hodně talentovaných inženýrů, matematiků, fyziků, vědců a techniků. A komunisti to viděli jako příležitost. Ukázat světu a svým lidem, že jsou na světové špičce a že ten komunismus je perspektivní. A byť je to stálo hodně peněz na úkor jídla, tak se to vyplatilo. Samozřejmě v tom byl i nějaký ten strategický vojenský cíl.

Každopádně co se týče komunistické propagandy (reklamy na komunismus) tak to zafungovalo skvěle. Gagarin pak jezdil po celém světě a každé dítě chtělo být také kosmonautem, včetně mě (Američani je nazývají astronauty, Číňani mají tchajkonauty).

Američani pak museli trochu zamakat a vyhrát boj o Měsíc. To se jim povedlo až v roce 1969, kdy raketa Saturn V vynesla nejprve na oběžnou dráhu kosmickou loď Apollo 11, která pak pokračovala se třemi astronauty k Měsíci. Dne 20. července na něj poprvé přistál lunární modul, ze kterého vystoupili na povrch Měsíce první lidé na světě – Neil Armstrong s Buzzem Aldrinem (Michael Collins zůstal v Apollu): „Je to malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo„, hlásil z Měsíce Neil Armstrong. Ten den si pamatuje úplně každý, kdo byl na světě.

I my jsme dostali svého kosmonauta do vesmíru. Rusové nám to nabídli v rámci svého programu pro spřátelené země. My jsme to spíš vnímali jako takovou malou náplast za to, co nám provedli v roce 1968…Každopádně v roce 1978 vyletěl na oběžnou dráhu i náš Československý kosmonaut Vladimír Remek. Od té doby žádný z Čechů ve vesmíru nebyl, ale to se brzy změní…

Jinak pokud by vás zajímalo dobývání vesmíru v současné době, tak geniální jsou pořady Dušana Majera ať už v minulosti na Streamu zde, nebo aktuálně jeho pořady na Mall TV vesmírná technika, vesmírné starty či vesmírné zprávy. Z toho vám tak nějak dojde, že tam nahoře bude časem pěkně rušno. Po téměř dvacetileté pauze se totiž různé mocnosti i podnikatelé opět vrhli na další dobývání vesmíru. A nebude to jen z důvodů vědeckých, humanitních, nebo byznysových. Půjde i o nové přerozdělení strategických vojenských sil přímo ve vesmíru…

#14 Pomníky a památníky

Pomníky a památníky mě nikdy nějak moc nebraly. A byla to škoda, mohl jsem svět kolem chápat o něco dříve.

U mě to bylo dáno hlavně tím, že za komunismu se vše točilo kolem uctívání památníků padlých či hrdinů ze druhé světové války, tedy jen těch sovětských, nebo samotného Lenina (v roce 1917 udělal v Rusku revoluci a díky němu tam začali vládnout komunisti), nebo nějakých významných Československých komunistů, typu Julia Fučíka (psal scifi reportáže ze Sovětského svazu – Zemi, kde zítra již znamená včera?!?, popravili ho nacisti a komunisti z něj udělali legendu).

Asi největší propagandistický pomník začali stavět komunisti hned po puči. Bylo to na počest tehdejšího sovětského vůdce – Josifa Vissarionoviče Stalina. Stavba trvala od roku 1949 do roku 1955. A bylo to monstrum přes 15 metrů vysoké:

Pražané si to velmi rychle pojmenovali jako „Fronta na maso“ a pro lokalitu pražské čtvrti Letná (která byla za pomníkem) se ujalo označení „Záprdelí“.

Byl o tom dokonce natočen i film Monstrum – o osudu sochaře Otakara Švece, který nečekaně vyhrál soutěž na Stalinův pomník a později spáchal sebevraždu. Ukázka zde:

Když Stalin v roce 1953 zemřel, ujal se moci Chruščov a o pár let později na světlo světa začalo pronikat, že Stalin byl masový vrah, který nechal odstranit – zlikvidovat – zabít přes 2,6 miliónu lidí, včetně mnoha svých soudruhů komunistů. Takže po sedmi letech museli Českoslovenští komunisti nakonec vyhodit pomník do vzduchu. Dnes tam najdete kyvadlo…:

Stalinův pomník jsem nezažil, ale pomníků Lenina jsem viděl dost. Jeden stál v Mladé Boleslavi, kam jsme jednou za čas jeli na oslavu narozenin do jediné čínské restaurace v okruhu 50ti kilometrů. Byli jsme tam i v listopadu 1989 a Lenin měl na sobě batoh a ruce od krve…Přišlo mně to strašně kreativní, on opravdu vypadal, že je na výletě!:

A tady ho po revoluci v roce 1989 sundávají:

Jediný pomník, který se mi vryl silně do hlavy stál a stále stojí v mé rodné Lomnici. Byl věnován lomnickému rodákovi plk. Františku Truhlářovi a byl u něj kus křídla ze stíhačky ruské výroby MiG. Záhadným způsobem se podařilo tento pomník postavit v roce 1971 a zachovat i za největší normalizace. Plk. František Truhlář byl totiž za války pilotem britského RAF (Royal Air Force), kde bojoval za naši zemi proti nacistům. Byl několikrát sestřelen a operován, ale přežil. Po roce 1948 komunisti většinu jeho spolubojovníků z RAF zavírali do vězení, protože za války nebojovali s Rusama a to se jim nehodilo. Potřebovali, abychom byli vděční za osvobození pouze Sovětskému svazu.

František Truhlář se tohoto bezpráví nedožil, zahynul rok po válce, kdy se zřítil se svým letadlem přímo v Lomnici. Až v roce 2011 se podařilo vyměnit křídlo z MiGu za křídlo z britského letounu Spitfire, na kterém létal.

V roce 2017 proběhlo v Lomnici 100 let oslav od narození našeho hrdiny. Vojenské pocty, výstava, přelet dvou stíhaček z letecké vojenské základny z Čáslavi. Bylo to hodně silné pro všechny. Husí kůži jsem měl, když vojenský historik Eduard Stehlík pronesl pár slov na jeho počest, které zakončil větou: „když si nebudeme vážit hrdinů, mohlo by se stát, že žádní nebudou, až jich bude třeba„.

Pomníky a památníky rozpoutávají vášně čas od času. Někdy je to mediálně více zajímavé, někdy méně. Důležité je, abychom se většinově jako společnost shodli jaké životy a činy konkrétních lidí má smysl si připomínat. Zda byli hodni obdivu či nikoli. Bourání pomníků, stavění nových, úprav stávajících…to vše by měli posuzovat fundovaní historici a nikoli rychlokvašení politici.

Jinak určitě se dívejte kolem sebe a narazíte ve svém okolí na nějaký ten pomník, nebo pamětní desku na domě, kterou jste si nikdy ani nepřečetli. Pak si to ještě vygooglete a budete obohaceni!

#13 Emigranti

Stěhování lidí z jedné země do druhé se děje od nepaměti a bude tomu tak i v budoucnu. Těch důvodů proč? je hodně – není práce, není voda, není jídlo, není svoboda, není mír, není uplatnění, není demokracie, není láska…

Emigrant je člověk, který z různých důvodů opustil svou rodnou zemi a usadil se v zemi nové. Pro lidi v té nové zemi, je takový člověk imigrantem (člověkem odjinud) a většinou první roky nemá vůbec lehké. No a pokud byl vyloženě nuceně vyhnán ze své země, tak z něho je exulant a žije v tzv. exilu.

Za komunismu bylo hodně lidí, co emigrovali na „západ“ skoro dobrovolně, ale v podstatě k tomu byli povětšinou různými okolnostmi a lidmi donuceni, protože pro ně a jejich rodiny neexistovalo jiné, „lepší“, řešení. Takoví lidé jsou de facto spíše exulanti. Podle odhadu historiků takto emigrovalo za více než 40 let komunismu celkem 220 tisíc Čechoslováků.

Komunisti a jejich tajná policie StB dělali vše pro to, aby někteří lidé nenakazili svými myšlenkami, postoji a aktivitami ostatní spoluobčany. Aby se to tady zkrátka nezvrtlo a aby lidi nezatoužili po svobodě a demokracii. Po vlastním myšlení. Po cestování a kvalitnějších výrobcích. Po vlastním podnikání a kariéře. Zkrátka aby nezatoužili po světě bez socialismu a komunismu. A nedej bože po nějaké revoluci, která by ten komunismus svrhla!

„Zdrhnout“ na západ nebylo jednoduché. Jednak fyzicky – všude na hranicích byly ostnaté dráty a pohraniční stráž se samopalem. Oficiálně vyjet do zahraničí se podařilo jen pár lidem na zvláštní povolení a z rodiny mohl vycestovat jen někdo, ostatní zde museli zůstat jako rukojmí….

A jednak mentálně – ti lidé, co se rozhodli emigrovat tak museli opustit rodiče, někdy své děti, přátele, rodné město, hory, přírodu, svou kariéru…a v nové zemi museli začít od nuly. Nejdříve se naučit jazyk, zajistit základní obživu a postupně budovat novou kariéru, zázemí a vztahy s novými přáteli. Ale ten stesk po domově si nesli a nesou celý život.

Když se náhodou podařilo někomu zdrhnout a emigrovat (jakým způsobem emigrovali popíšu někdy příště) na západ, tak v ten moment byl tento člověk na seznamu nepřátel státu. A pokud tu zanechal část své rodiny, tak těm začalo ze života peklo. A dost často byla taková rodina tzv. perzekuovaná (viz. slovníček pojmů). Příslušníci StB je neustále kontrolovali, vyslýchali, odposlouchávali telefon (pouze stolní domácí telefon, mobily neodposlouchávali, uhádnete proč?), četli jim dopisy a různě je zastrašovali. Ve školách estébáci instruovali učitelky aby se dětí ptali „co tatínek, jak se má v západním Německu, píše? posílá balíčky? nestýská se mu? je s vámi nějak v kontaktu?„…Komunisti si nemohli dovolit, aby se lidé od emigrantů dozvěděli, jak vypadá opravdový svět za „železnou oponou„. Pouze se jim líbilo šířit mezi lidmi jen to negativní – kolik je v Americe bezdomovců, jaký tam je rasismus, jak tvrdý je kapitalismus, že lidé přicházejí snadno o práci a tak podobně.

Děti emigrantů se většinou nemohly dostat na vysokou školu, protože jejich otec je přeci nepřítel státu. Ostatní příbuzní emigrantů byli za trest přeřazeni na nějakou manuální práci bez ohledu na jejich vzdělání. Byl to takový tlak, že mnohdy se takto „postižené“ rodiny musely komunistům podřídit, alespoň na oko (někdy ne) a vstoupit do komunistické strany, nebo naoko pomáhat StB. Dodnes je to pro spoustu rodin bolavé téma.

Nejvíce byli komunisti naštvaní, když jim utekl za hranice někdo, koho znalo hodně lidí. Typicky umělci – herci, zpěváci, režiséři, spisovatelé, nebo sportovci. To pak byli celí říční a obratem zamkli do trezoru jejich písně, filmy či knihy a zakázali novinářům o nich psát a mluvit. Prostě se ty jejich jména a obličeje snažili lidem vygumovat z hlavy, aby na ně rychle zapomněli.

V některých případech si ale komunisti dokonce přáli, aby konkrétní lidé emigrovali. Nevěděli si totiž s nimi rady. Nešlo je nějak převychovat pobytem ve vězení, mučením, ani vydírat čímkoli. Byli to pro režim názorově a morálně silní jedinci typu Václava Havla, nebo Jana Patočky. Na ně se pak snažili alespoň nakydávat různou špínu (dělali na ně takovou „kampaň“ a „účelovku„) a všemožně jim a jejich blízkým, ten život tady maximálně znepříjemnit. Jakkoli.

Pár známých i méně známých emigrantů:

Jiří Voskovec – herec, emigroval nejdříve před nacisty, pak podruhé v roce 1948 před komunisty do Francie a pak do USA. Tvořil nerozlučnou autorskou dvojici s Janem Werichem, který to pak neměl lehké.

Pavel Tigrid – spisovatel a novinář, emigroval v roce 1939 před Němci a poté v roce 1948 před komunisty. V exilu pracoval pro rádio Svobodná Evropa a BBC, vydával čtvrtletník Svědectví.

Zděnek Mastník – redaktor, vedoucí české sekce BBC a nakladatel, emigroval v roce 1947 do Velké Británie. Toho sem musím dát, byl to bratranec mého dědy. Jako nakladatel pomohl společně s Pavlem Tigridem distribuovat mimo jiné zakázané knihy do Československa.

Josef Škvorecký – spisovatel, nakladatel, emigroval v roce 1969 do Kanady. Tam založil se svou ženou Zdenou významné nakladatelství 68 Publishers, díky kterému se k nám tajně dostávaly knihy komunistickým režimem zakázaných autorů.

Vladimír Pucholt – herec, emigroval v roce 1967 do Velké Británie, pak do Kanady, kde se stal lékařem. Většinu filmů ve kterých hrál, komunisti okamžitě zakázali promítat.

Miloš Forman – režisér, od roku 1967 začal oficiálně točit filmy v USA, kde nakonec zůstal jako emigrant. Jeho filmy komunisti zakázali.

Lída Rakušanová – novinářka a spisovatelka, emigrovala v roce 1968 do Německa. Pracovala jako redaktorka v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově.

Karel Kryl – písničkář a básník, emigroval 1969 do Německa.

Václav Smil – vědec, emigroval v roce 1969 do USA a poté do Kanady.

Milan Kundera – spisovatel, emigroval v roce 1975 do Francie.

Martina Navrátilová – tenistka, emigrovala v roce 1975 do USA.

Ivan Medek – novinář, signatář Charty 77, emigroval do Rakouska v roce 1978 po nátlakových akcích StB.

Jan Tříska – herec, emigroval v roce 1977 do Kanady a pak USA.

Jaroslav Hutka – písničkář, signatář Charty 77, emigroval v roce 1978 do Nizozemí.

Richard Konkolski – mořeplavec, emigroval s rodinou na plachetnici v roce 1982 do USA. První Čechoslovák, který obeplul zeměkouli na plachetnici.

Ivan Lendl – tenista, emigroval v roce 1986 do USA.

Waldemar Matuška – zpěvák a herec, emigroval v roce 1986 do USA. Tohle byl pro komunisty šok. Do té doby vystupoval ve všech možných televizních estrádách, hrál ve filmech a on jim takto zdrhne!

 

Každý z těchto emigrantů nějakým způsobem ovlivnil životy lidí, co v Československu zůstali. Životy jejich blízkých, nebo i neznámých lidí. A na každého z nich může mít dodnes spoustu lidí pozitivní i negativní názor. Ale o tom někdy příště, protože nic není úplně černobílé.

A když vám někdo začne tvrdit, že za komunistů měli v rodině třeba „tři emigračky“ – klidně i pět, deset…, tak vězte, že to neznamená vůbec nic. Jestli oni sami měli díky tomu těžký život, jestli se museli občas více, nebo méně před komunisty a StB ohnout, nebo to naopak ustáli s čistým štítem – to už je otázka svědomí a jejich konkrétních činů. Protože každý člověk je unikát, zodpovědný sám za sebe a tak by se na něj mělo nahlížet.

 

Napadlo vás někdy také emigrovat? A nestýskalo by se vám po lidech, křišťálových studánkách, tmavém kapradí a vůkol rudém vřesu? Napište mi do komentářů:)

 

 

 

#12 Chalupaření

Jezdit skoro každý víkend na chalupu není v jiných zemích moc běžné. U nás to má souvislost hlavně s těmi sedmdesátými lety.

Jednak ubývalo pracovních sobot – dříve se totiž pracovalo i chodilo do škol o sobotách, později jen každou druhou sobotu a nakonec pracovní soboty skončily úplně. Lidi tak měli o víkendech více času na sebe a své rodiny.

Dalším faktorem je, že rodiny si mohly dovolit mít auto. V sedmdesátých letech tak každá třetí rodina vlastnila auto, což jim dalo křídla a mohli jezdit pravidelně pár kilometrů od svého bydliště na zahrádku, nebo právě na chalupu.

A v neposlední řadě, jelikož lidi nesměli cestovat jinam, než do spřátelených zemích typu východní Německo, Maďarsko, nebo Jugoslávie, tak se raději upnuli právě na svou chalupu a věnovali se chalupaření. Byl v tom i kus svobody, konečně něco vlastnit a rozvíjet! A za ten víkend se mnohdy nadřeli více, než v nějakém zaměstnání přes týden.

Pro zajímavost: v roce 1970 těch rekreačních chalup a chat bylo evidováno 25 tis. a o deset let později, v roce 1980 už pěkných 105 tis. A ten počet neustále roste, v roce 2011 to bylo dokonce 166 tis. Nejspíš si Husákovy děti, jako já, vybavují ze svého dětství, že to chalupaření bylo vlastně celkem fajn a začínají takto znovu trávit víkendy.

Obrázky chat a chalup asi není třeba dávat, ale toto je třeba ukázka jednoho časopisu pro chataře:

Ve filmu „Na samotě u lesa“ od režiséra Jiřího Menzela a scénáristů Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, můžete krásně vidět, jak začíná chalupařit jedna pražská rodinka (natočeno 1976), ukázka zde:

A seriál „Chalupáři“ z roku 1975 hovoří sám za sebe. Jen na to raději koukejte s rodiči, ať vám k tomu dají pár komentářů, jelikož se to tam těmi komunistickými soudruhy a termíny jen hemží…Ukázka zde:

Jak ti chalupáři sháněli materiál na různé úpravy či dostavby chat a chalup, jak sháněli řemeslníky, jak je platili a pod., tak to popíšu opět někdy později.

A co vy, ještě stále chalupaříte?

#11 Reklama za socialismu

Reklama byla, je a bude stále součástí našich životů. V různých formách, na různých místech na různé věci a služby. Stejně tomu bylo i za komunismu.

Dnes se budu věnovat hlavně reklamě na různé zboží, které se u nás vyrábělo. Politické a propagandistické reklamě dám prostor příště. Stejně tak i Tuzexu, jedniném místě, kde se dalo sehnat fajnové zboží ze „západu“.

Nejznámější reklamní znělkou v tehdejším Československu byl pan Vajíčko. Vytvořil ho v roce 1967 Eduard Hofman (má na triku i několik večerníčků) a tento pan Vajíčko běžel v televizi před každou reklamou:

Ale nebyly to reklamy, jak je znáte dnes. Všechny reklamy totiž plánovaly jen státní podniky, které jediné vlastnily a vyráběly většinu výrobků a značek (všichni jsme to vlastnili tak nějak společně). Neexistovaly tady žádné soukromé firmy a značky jako dnes, protože je komunisti zakázali, nebo jim ty značky sprostě ukradli (vyvlastnili). Dost často ani nemělo cenu tu reklamu vysílat, protože toho zboží bylo málo a lidi by byli ještě více naštvaní (psal jsem zde). A tak jste mohli vidět reklamní spoty na ošklivé oblečení, na obyčejná vajíčka, okurky, na nechutné párky, nebo třeba na konzervy s takovými éčky, že by z toho Jan Tuna vůbec nespal….Ukázka několika reklam zde:

Reklamní inzeráty v novinách a časopisech pokrývaly typická témata (módu, krásu, jídlo, auto (jen Škoda, maximálně východoněmecký Trabant, nebo ruská Lada, či Moskvič)) tak, aby měl člověk pocit, že v tom socialismu (komunismu) jdeme kupředu. Že máme tolik výborných výrobků, které by obstály i v konkurenci kapitalistických zemí na západě. Tak určitě. Realita byla úplně jiná a lidé si to moc dobře uvědomovali. Výrobky byly nekvalitní, nechutné, často nezdravé a velmi často prostě nebyly ani k dostání vůbec.

Komunistický režim podporoval reklamou jen pár značek (nebo jen jednu) v každé kategorii, takže se nám silně vryly do naší hlavy. A proto, když jsou dnes nějaké „retro“ dny v obchodních řetězcích, tak ty značky lidé kupují – z nostalgie:

Žvýkačky – Pedro, auto – Škoda, polévky/knedlíky z pytlíku – Vitana, neovocný nápoj – Kofola, obchodní řetězec – Jednota, bonbóny – Hašlérky, kolo – Favorit….

Pokud by vás to zajímalo více, tak doporučuji výbornou knížku od Michala Petrova „RETRO CS – Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu“. Pár ukázek z knížky zde:

A na závěr vám dám pro srovnání ukázku reklamy, kde se skutečně buduje pořádná značka. Je to sice jen pár let staré, takže srovnání je nefér. Ale o to více se z toho dá pochopit budování opravdové značky, která chytne zákazníky u srdce (mimochodem ji natočil Čech Ivan Zachariáš):

 

#10 Šumperáky

Bylo mi asi pět, když jsme šli jednou s našima na návštěvu k jejich kamarádům. A tam jsem ho poprvé zaregistroval. Šumperák!

V té panelákové době, to byla úplně jiná liga. Moderní barák (alespoň mi to tak přišlo) s obrovským balkónem, vlastní garáží a placatou střechou! Naši mi vysvětlili, že „design“ toho domu vymyslel a postavil nějaký pán v Šumperku (projektant Josef Vaněk) a od té doby se takových domů postavilo prý několik tisíc. Říkal jsem si, že ten Šumperk musím někdy navštívit, to bude jistě progresivní město, když dali světu něco tak originálního (stále mám rest)…

Úplně první kousek postavil ten projektant pro tehdejšího ředitele šumperské nemocnice. Na wikipedii uvádějí, že je to na adrese Šumperk, Terezínská ulice 3. Ne abyste je šmírovali třeba přes google maps! Samotný design se odkazoval na světovou výstavu Expo 1958, která proběhla v Bruselu a pro Československo byla velmi úspěšná. Komunisti tam totiž chtěli ukázat světu jak jsme skvělí, jak jdeme kupředu levá! Pavilon, který jsme tam na ukázku postavili, dokonce vyhrál první cenu a byl pak převezen do Prahy. Najdete ho na Letné. Kdysi jsem byl i uvnitř, protože tam sídlí jedna reklamka a je to opravdu skvost.

Svým způsobem ty šumperáky byly také takovou malou rebélií proti komunistické šedi. Některým lidem tak naplnily touhu se alespoň lehce odlišit.

Na ukázku pár pěkných kousků:

Tohle jsou horizontální a vertikální dvojáky:

A zde docela vkusně repasované:

Pavilon Expo 58 na Letné:

Reportáž z Expo 58 z Bruselu zde:

Pokud byste se chtěli dovzdělat a inspirovat zajímavými stavbami, které tu máme rozesety, tak se určitě podívejte na pěkný projekt „slavné stavby„.

A kdyžtak mi napište, zda už jste byli v Šumperku a jaké to tam je:)!!!